Mario Draghi sice minulý týden uklidňoval, že eurozóna nečelí deflační ztracené dekádě japonského typu. Upřímně řečeno ale jeho tvrzení velké uklidnění nepřináší. Japonské problémy byly částečně způsobeny kolektivní neschopností vnímat deflační tlaky. Ve velké části světové ekonomiky přitom během posledních 12 měsíců klesala inflace jako kámen ke dnu. Zastavila se na úrovních, které na konci roku 2012 nikdo nečekal. Je možné, že i nyní ignorujeme problém stejně, jako to dříve učinilo Japonsko?
Nízká inflace či dokonce deflace není vždy problémem. Ceny relativně ke mzdám může snižovat pozitivní šok ve vývoji produktivity a výsledkem jsou vyšší reálné příjmy. To samé platí o poklesu cen energií. Mnozí ekonomové se pak domnívají, že současný pokles inflace představuje jen zpožděnou reakci na předchozí ekonomický útlum. Pokud by tomu tak bylo, současné oživení by mělo vést k jejímu opětovnému zvýšení. Ne vždy je ale nízká inflace zpožďujícím se indikátorem. Na nulové hranici sazeb klesající inflace zvyšuje reálné sazby, čímž se zhoršuje postavení dlužníků a zvyšuje se objem špatných úvěrů. V eurozóně je přitom finanční systém již nyní velmi zranitelný. V takové situaci nevede vyšší růst k vyšší inflaci, ale nižší inflace k nižšímu růstu.
Popsaný vývoj se přesně týkal Japonska v polovině 90. let. Známky oživení, které se objevily v letech 1995 a 1996, vyvolaly dojem, že začíná období udržitelného růstu a následně i vyšší inflace. Nestalo se tak. Přišel pád do deflace, běžně fungující cyklické vztahy fungovaly obráceně. Je možné, že dnes svět také stále čelí deflační hrozbě. V předpovědích vývoje inflace taková hrozba vidět není. Centrální banky si nepřiznávají, že jsou mimo své inflační cíle. A většina ekonomů předpokládá, že se inflace na jejich úrovně nějak vrátí. To je přesně situace, která panovala v Japonsku v polovině 90. let.
Autorem je Steven King, hlavní ekonom .
(Zdroj: FT)