ECB by měla více uvolnit svou monetární politiku. Inflace v eurozóně dosahuje 0,8 %, což je pod cílem nastaveným na 2 %. Nezaměstnanost leží ve většině zemí vysoko a za současné situace je pro země na periferii složité snížit náklady na úroveň, která by jim zajistila mezinárodní konkurenceschopnost. Pokud se totiž inflace v eurozóně nachází pod 1 %, periferie musí procházet bolestivou deflací. Můžeme se ptát, jak by ECB měla politiku uvolnit, protože sazby už leží blízko nuly.
Většinou se hovoří o možném QE, tedy kroku, ke kterému přistoupí Fed, Bank of England a Bank of Japan. Pro ECB ale QE představuje problém, který jiné banky neměly. Eurozóna totiž nemá společné dluhopisy, které by ECB mohla nakupovat. Musela by tak kupovat dluhopisy jednotlivých vlád, což vyvolává otázku ohledně následných dopadů na důvěryhodnost fiskální politiky některých zemí. Němci se navíc domnívají, že takové nákupy by nebyly v souladu se zákony, podle kterých byla ECB zřízena. Nejde jen o právní problém, jde o morální hazard, který koneckonců stál na samém počátku řecké krize.
Sazby u řeckého dluhu a u dluhopisů dalších zemí na periferii leží nyní naštěstí na relativně nízkých úrovních. Není tu tak potřeba jejich dalšího snížení a ECB může kupovat aktiva jiná. Neměla by kupovat eurové cenné papíry, ale cenné papíry dolarové. Jinak řečeno, měla by intervenovat na měnovém trhu. Důvodů je několik. Řešilo by to problém právních překážek i morálního hazardu. Nákupy dolarů by také snížily kurz eura k dolaru. V posledních letech se ekonomové klonili k názoru, že podobné kroky nemají na kurz velký dopad, pokud nejsou doprovázeny změnou peněžní nabídky. Existují ale důkazy, že i sterilizované intervence mohou být efektivní a platí to i o euru. Zvýšená nabídka eur by kurz této měny snížila. A monetární expanze, která oslabí kurz, je efektivnější než expanze bez oslabení měny.
Euro si během krize drželo pozoruhodně silný kurz a má tak prostor pro významné oslabení. I Němci by mohli být k uvolnění politiky vstřícnější, pokud by to znamenalo růst jejich exportů. Centrální banky by svou politikou měly sledovat hlavně zájmy domácí, zájmy jiných zemí jsou na druhém místě. Návrhy na mezinárodní koordinaci monetární politiky jsou ale rozumné. Popsané kroky ECB by však takové spolupráci odpovídaly. Rozvíjející se ekonomiky se obávají utažení monetární politiky ve vyspělých zemích, obavy z měnových válek jsou pryč. V době, kdy Fed snižuje tempo nákupu amerických vládních dluhopisů, je perfektní moment na to, aby ho nahradila ECB.
Autorem je Jeffrey Frankel, profesor ekonomie na Harvard Kennedy School.
(Zdroj: VOX)