Po letech působivého růstu se ekonomické vyhlídky Brazílie zdají stále chmurnější. Od červencového ukončení fotbalového mistrovství světa se ekonomická aktivita propadla, inflační tlaky se zintenzivnily a spotřebitelská i podnikatelská důvěra se zhroutily, což vedlo řadu ekonomů ke snížení prognóz růstu pro letošní rok. Jak nemocná je tedy brazilská ekonomika a jak její malátnost ovlivní výsledek říjnových prezidentských voleb?
Na první pohled se slabý brazilský růst jeví jako pomíjivý a prezidentka Dilma Rousseffová by měla mít dobrou pozici k tomu, aby obhájila funkci pro druhé funkční období. Její Strana pracujících (PT) v posledních dvanácti letech zajistila v zemi nejvyšší růst HDP na obyvatele za posledních více než třicet let, snížila nerovnost příjmů díky rozsáhlému systému sociálních transferů, které se dotkly třetiny brazilských domácností, a snížila oficiální nezaměstnanost na rekordně nízkých 4,5%.
I zběžný pohled na nedávná ekonomická data však odhalí, že brazilský růstový model dost možná naráží na stagflační zeď. Během první poloviny letošního roku dokonce Brazílie s největší pravděpodobností zažila technickou recesi. A roční růst během prezidentského působení Rousseffové pravděpodobně dosáhl v průměru méně než 2% – to je nejpomalejší růst za vlády jakéhokoliv brazilského prezidenta od 80. let, kdy země přestala být hyperinflačním beznadějným případem a chronickým bankrotářem a nastoupila cestu k vytvoření stabilní a stále lépe prosperující středněpříjmové ekonomiky.
Kdyby navíc vláda nebyla snížila daně a nebyla odložila tolik potřebné zvýšení cen benzinu a elektřiny, činila by průměrná roční inflace 7,5% – takové úrovně země nedosáhla několik desítek let. V oblasti služeb, kde vláda nepřijala žádná opatření k potlačení inflace, přesahuje její míra 9%.
Křehký a neudržitelný model
Ponoříme-li se hlouběji, zjistíme, že základy brazilské ekonomiky jsou plné křehkých míst a nerovnováh. Ačkoliv je celková ekonomická aktivita slabá, deficit běžného účtu dosáhl dvanáctiletého maxima ve výši 3,5% HDP. Průmyslová výroba se nachází 7% pod předkrizovým vrcholem v roce 2008. Spolu s poklesem zbožní výroby vyjádřené jako podíl na celkovém exportu z 54% před deseti lety na dnešních 37% to ukazuje na značnou ztrátu konkurenceschopnosti.
Dokonce i silné stránky ekonomiky – vzkvétající sektor služeb a nízká nezaměstnanost – se opírají o neudržitelnou úvěrovou politiku. Rychlý růst úvěrů je samozřejmě přirozeným důsledkem klesajících reálných úrokových sazeb. V Brazílii však objem úvěrů poskytnutých státními bankami od roku 2008 výrazně převyšuje objem úvěrů soukromých bank, což znamená, že za zvýšením objemu bankovních úvěrů až na 58% HDP (což je oproti stavu před osmi lety přibližně dvojnásobný podíl) do značné míry stojí půjčky se silně dotovaným úrokem.
Za této situace se Brazílie připravuje na nejdůležitější prezidentské volby od přechodu země z diktatury na demokracii v roce 1985 – a předvolební průzkumy nevěstí pro Rousseffovou nic dobrého. Navzdory vyšším příjmům a nižší nerovnosti vyjádřilo 70% Brazilců touhu po změně. Vzhledem k pouličním protestům, které loni vypukly kvůli špatné kvalitě veřejných služeb a rostoucím cenám, to není nic překvapivého. Je však na vině pouze vláda Rousseffové?
Stručná odpověď zní, že nikoliv. Vláda Rousseffové je sice do značné míry zodpovědná za poslední vlnu cyklického oslabení a sociálních otřesů, avšak brazilské problémy mají kořeny v obecnější neochotě setřást jho politiky realizované během více než dvou desetiletí vojenské vlády.
Plano Real, program makroekonomické stabilizace z roku 1994, umožnil spolu s následnými strukturálními reformami Brazílii, aby konečně zkrotila inflaci a vyvezla se na vlně levné globální likvidity a prudce rostoucí čínské poptávky po komoditách. Když se vláda pokusila nasměrovat tyto zisky k redistribuci bohatství, veřejné výdaje vzrostly a systém sociálních dávek – založený na takzvaných „nabytých právech“ – začal být stále zkostnatělejší.
Nová naděje? Změna modelu...
Brazílie potřebuje nový růstový model založený na čtyřech klíčových prvcích: přísnější fiskální politice, volnější měnové politice, snížené roli státních bank při poskytování úvěrů a opatřeních na snížení astronomických nákladů na soukromé půjčky. Příští vláda, ať už bude levicová či pravicová, se bude rovněž potýkat s nezáviděníhodným úkolem reformovat systém nabytých práv tak, aby sociální dávky byly flexibilnější a dostupnější. Její přístup rozhodne o tom, zda se Brazílie vydá cestou Venezuely, která se v současné době utápí ve stagflaci, anebo cestou Chile, všeobecně pokládaného za nejlépe řízenou ekonomiku v Latinské Americe.
Vzhledem k ochranným opatřením spojeným s nabytými právy bude proces vykořenění ekonomických pokřivení a obnovy stabilní rovnováhy brazilských financí vyžadovat zdlouhavou ústavní reformu. A i když bude tento přechod nepochybně bolestný, pro budoucí hospodářský růst a rozvoj Brazílie je nezbytností.
Otázka, zda příští vláda dokáže učinit potřebné kroky, bude záviset na její schopnosti sjednotit elektorát i nesourodou skupinu regionálně zaměřených politických stran. Ze všeho nejdříve však musí odmítnout lákavě snadnou – ale v konečném důsledku ničivou – cestu zvyšování daní a rozšiřování politiky přerozdělování. Tato cesta vede do Venezuely – a k mnohem méně stabilní a prosperující Latinské Americe.
Gene Frieda je globálním stratégem společnosti Moore Europe Capital Management.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org