Minulý týden nastalo třetí výročí jedné významné události. Před třemi lety jsme totiž slyšeli to, co mohlo znamenat nejvýznamnější projev v historii centrálního bankovnictví. Mario Draghi 26. července 2012 slíbil, že ECB „udělá vše, co bude třeba“, aby zachránil euro. Dopad jeho slov hraničil se zázrakem. Od té doby totiž na finančních trzích nevznikla žádná panika a nestalo se tak ani v době, kdy vrcholila řecká krize. Už neexistuje hrozba, že by dluhopisoví investoři mohli nějakou zemi vytlačit z eurozóny. Sazby klesly a i ty nejzadluženější země se drží nad vodou. Draghiho intervence byla z tohoto pohledu obrovským úspěchem. Problém ale spočívá v tom, že Draghi sice vyřešil finanční krizi, vytvořil tím však krizi ekonomickou. Eurozóně už nehrozí riziko okamžitého finančního kolapsu, potácí se ale v depresi a známky zlepšení nejsou patrné. Časem tak přijde krize politická stejně, jako přišla v Řecku.
Když Draghi před třemi lety sliboval záchranu eura, jeho projev byl přijat se skepsí. Bylo to v době, kdy kolabovalo Řecko, ale také Portugalsko a Irsko. Výnosy dluhopisů prudce rostly i v případě Itálie a Španělska. Každá aukce vládních dluhopisů byla problematická a nikdo si nebyl jistý, zda se dluhopisy skutečně prodají. O víkendech se konaly krizové porady a vytvářely se záchranné plány, které se ale rozpadly hned následující den, kdy se na trzích začalo obchodovat. Ukázalo se však, že Draghi měl pravdu. Trhy se předtím domnívaly, že ECB nebude fungovat jako běžná centrální banka a nebude tisknout peníze na to, aby zabránila kolapsu. Nicméně se ukázalo, že je ochotna tak učinit.
Dnes si italská a španělská vláda může půjčovat za lepších podmínek než Spojené státy či Velká Británie. Výnos desetiletých španělských dluhopisů dosahuje 1,97 %, výnos italských se pohybuje na 1,92 %, zatímco americké obligace vynášejí 2,3 %. Byl ale problém skutečně vyřešen? Bohužel ne. Jak bylo uvedeno, finanční krize se pouze změnila na krizi ekonomickou. Řecko můžeme dát stranou, protože tato země se propadá do černé díry. Ale i zbytek kontinentu si vede špatně.
Například Finsko, to bývalo prosperující severskou ekonomikou, která se držela všech nastavených pravidel. Co se týče polohy i politické situace, jde o pravý opak Řecka. Jeho současná ekonomická situace je ale i přesto katastrofická. Nejdříve přišla hluboká recese, ze které ale můžeme jen částečně vinit pád . Dnes se finský produkt nachází stále 5 % pod úrovní dosaženou před finanční krizí roku 2008. Nizozemí bojuje s obrovskými dluhy a jeho ekonomika se na předkrizové úrovně také nedostala. V Itálii probíhá nekončící recese, Portugalsku se minulý rok podařil návrat k růstu. Ten stojí hlavně na spotřebitelských výdajích, ale dluhy stále nejsou pod kontrolou. Podle posledních dat z Eurostatu dosahují 130 % HDP a nejhorší je, že většina z nich je vůči věřitelům mimo eurozónu. A takové dluhy nejsou právě receptem na stabilitu, jak ukazuje Argentina.
Španělsko se uvádí jako příklad ekonomiky, která dokázala dosáhnout oživení. Je pravda, že letos poroste rychleji než Velká Británie a nezaměstnanost začala klesat. Spotřebitelské výdaje ale rostou 4% tempem a probíhá další stavební boom. Stavebnictví dosahuje meziročního růstu ve výši 14 %, což je pozoruhodné s ohledem na to, že v této zemi nedávno praskla obrovská realitní bublina a prý v ní existuje ještě řada měst duchů a letišť, na kterých přistane jedno letadlo denně. Zdá se, že do Španělska už zase proudí horké peníze. To by vysvětlovalo, proč si moc dobře nevede Německo. Růst jeho průmyslové výroby se zastavil, maloobchodní tržby na hlavu už deset let klesají a běžní Němci nemají více peněz, které by utratili.
Společnost Renaissance Capital ve své nové analýze tvrdí, že eurozóna hodně připomíná zlatý standard ze třicátých let. Ten padl pod tlakem neustále rostoucí nezaměstnanosti. Například Nizozemí se ho ale drželo až do chvíle, kdy nezaměstnanost dosáhla 33 %. Žádná z členských zemí eurozóny ještě v tak špatném stavu není, v Řecku dosahuje nezaměstnanost 25 %. Do pěti let ale bude všechno jinak. Draghi utišil dluhopisové trhy, ale centrální bankéř nedokáže sám otočit celou ekonomiku. „Vše, co bude třeba“ tak nakonec není vše, co třeba je.
Autorem je Matthew Lynn.
Zdroj: The Telegraph