Latinská Amerika pociťuje zpomalení čínské ekonomiky. O tom, jak se do tohoto regionu promítá pokles cen komodit, toho už bylo napsáno hodně, včetně toho, jak může vše skončit politickou nestabilitou. Jak se ale bude vývoj v Číně promítat do situace v latinskoamerických zemích v následujících deseti letech? Jaké ideologie budou dominovat na kontinentu, který v posledních letech tíhnul k levicovému populismu? A jak se bude vyvíjet klíčový vztah ke Spojeným státům, které v této hemisféře hrají nezpochybnitelnou roli hegemona?
Odpovědi na uvedené otázky musí začít pohledem na geografickou situaci. V západní Evropě nenajdeme mnoho přírodních překážek mezi jednotlivými zeměmi a to umožňuje jejich rostoucí propojenost. V Latinské Americe je ale lepší vnímat jednotlivé země spíše jako izolované ostrovy. Jde o region plný pralesů a pohoří, kde postupně vznikly kolonie a následně ekonomiky velmi rozdílných rysů. V důsledku této heterogenity také nedochází k takové tvorbě kapitálu jako ve Spojených státech či v západní Evropě. Země Latinské Ameriky se tak musí stále do značné míry spoléhat na peníze ze zahraničí a na exporty do Číny či Spojených států.
Politici zemí Latinské Ameriky se už dlouho snaží o vytvoření takových institucí, které by zajistily politickou a ekonomickou jednotu roztříštěného regionu. Simon Bolivar se už v devatenáctém století pokusil o sjednocení kontinentu, na kterém nyní vznikají alespoň různé ekonomické bloky. Geografická izolovanost ale podobné snahy o vytvoření unie většího významu hatí. Tyto snahy tak ani zdaleka nesměřují k něčemu podobnému, jako je Evropská unie. Nejblíže byl celý region určité formě sjednocení na počátku tohoto tisíciletí, kdy se přes něj přehnala vlna levicového populismu. Po letech vysokých cen komodit a plných rozpočtových pokladen se ale vrátila tvrdá geopolitická realita.
Je těžké říci, jak dopadnou volby v Brazílii naplánované na rok 2018 či volby ve Venezuele v roce 2019. Přesto lze učinit obecný odhad dalšího vývoje. Vlády mají totiž nyní méně rozpočtových prostředků, kterými by mohly tišit veřejné mínění. Budou tedy muset být ve své ekonomické politice pragmatičtější než jejich předchůdci. To neznamená, že populismus z latinskoamerické politiky úplně zmizí. Politici ale budou opatrnější v tom, co budou voličům slibovat a jak s nimi budou komunikovat.
Celý region silně závisí na zahraničním kapitálu, který je hlavním tahounem jeho růstu. Příjmy z exportů jsou nyní zdevastovány, například v Bolívii došlo minulý rok k jejich poklesu o jednu třetinu. Politici se tak budou stranit masového znárodňování a nepřátelských postojů vůči zahraničním společnostem. Během posledních deseti let znárodnily levicové vlády řadu aktiv a dostaly se do mnoha sporů se soukromým sektorem. Pokud dáme stranou extrémní případy, jako je Venezuela, většina zemí bude investice ze zahraničí pravděpodobně podporovat namísto toho, aby se k nim stavěla negativně. A Venezuela má takové problémy a takovou historii, že je stejně od zahraničního kapitálu v podstatě odříznuta.
Velká populistická gesta, která byla tak běžná v předchozích letech, jsou tedy pravděpodobně minulostí. Už nemohou přinášet takové výsledky a v mnoha případech mohou být kontraproduktivní, protože budou brzdit snahy o oživení strádajících ekonomik. K tomu se přidává obecné slábnutí levice v Latinské Americe. V následujících deseti letech skončí vláda těch stran, které se dostaly k moci během období boomu. Venezuela se blíží bodu, kdy se socialistická strana rozpadne, následovat bude bolestivá ekonomická restrukturalizace a politický posun směrem od extrémního populismu. Nízké ceny ropy v Bolívii oslabí šance prezidenta Evo Moralese na znovuzvolení. Podobně je na tom ekvádorský levicový prezident Rafael Correa.
Jedinou výjimkou může být Kolumbie, kde mohou mírová jednání s rebely dostat k moci levici. Ale dokonce i Kuba, která byla dlouhou dobu baštou latinskoamerické levice, se nakonec politicky posune směrem ke Spojeným státům výměnou za uvolnění obchodního embarga. Oslabení levicových stran a hnutí pak umožní Spojeným státům jednodušší prosazování jejich priorit. I nadále tu budou problematické oblasti jako pašování drog či ilegální imigrace. Nicméně politická opozice už nebude vůči Spojeným státům v Latinské Americe tak silná. Washington se pak bude snažit zejména o utlumení ekonomického kolapsu ve Venezuele a o vybudování lepších obchodních vztahů s Kubou.
Významnějšího zlepšení v ekonomické oblasti by mělo dosáhnout zejména Mexiko, které bude v celém regionu dál hrát nejvýznamnější roli. Peru a Kolumbie budou trpět poklesem zahraničního obchodu, ale tyto země mají veřejné finance v dobrém stavu. A tudíž by měly zajistit sociální stabilitu. Dokonce i Brazílie, která se potácí uprostřed korupčních skandálů, se nakonec dostane z krize díky silné výrobní bázi a obrovské velikosti své ekonomiky.
Prudký nárůst levicového populismu, ke kterému v Latinské Americe došlo během posledních patnácti let, byl odrazem sílících exportů, které krmily hladové trhy v zahraničí. Levicová jednota tohoto regionu ale byla pouze zdánlivá. Další levicové a populistické vlády jsou ale v tomto regionu nepravděpodobné a do popředí tak budou opět vystupovat rozdíly mezi jednotlivými zeměmi.
I nadále budou v Latinské Americe fungovat fundamentální vztahy se zbytkem světa, což ve valné většině případů znamená hlavně další exporty nerostných surovin a materiálů. Probíhat ovšem budou i hlubší změny, jejichž počátek je patrný už nyní. Změny budou taženy především tím, že celý region se doposud až příliš spoléhal na čínskou ekonomiku. Nyní tak musí přijít snižování nákladů a diverzifikace. Budou vznikat nové politické struktury a zároveň se bude ukazovat, že vzniklé obchodní bloky a pokusy o větší sjednocení stále naráží na velké geografické rozdíly.
Autorem je Reggie Thompson.
Zdroj: Geopolitical Weekly