Od 1. ledna 2013 je přiznání náhrady nákladů soudního řízení žalující straně, která svůj nárok uplatnila před soudem důvodně, a byla tedy v řízení úspěšná, vázáno na splnění povinnosti zaslat žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení (žaloby) výzvu k plnění, a to na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Jedná se o takzvanou předžalobní výzvu. V případě, že tak žalobce neučiní, vystavuje se riziku, že mu nebude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, ačkoliv mu tyto náklady objektivně vznikly a řízení skončilo v jeho prospěch. Pro úplnost nutno dodat, že z tohoto pravidla existují v určitých případech výjimky.
Pokud jde o dosavadní praxi obecných soudů, lze konstatovat, že spíše inklinovala ke striktnímu výkladu zákona. Při neodeslání předžalobní výzvy tedy v řízení úspěšný žalobce povětšinou s požadavkem na náhradu nákladů řízení neuspěl, třebaže bylo od počátku zjevné, že žalovaná strana nehodlá svou povinnost k zaplacení splnit, a to ani po doručení žaloby.
Uvedenou praxi, nepřihlížející k chování žalovaného a dalším okolnostem konkrétních případů, shledal Nejvyšší soud jako nesprávnou. Ve svém aktuálním rozhodnutí totiž připomněl, že důvodem, pro který byl občanský soudní řád doplněn o uvedenou povinnost věřitele, byla snaha zabránit takovým praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž hlavně usilovali právě o „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zahrnující zejména odměnu advokáta), přičemž tyto náklady často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
Resumé rozsudku Nejvyššího soudu je pak následující: absence tzv. předžalobní výzvy není zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nesplní, tedy že pohledávku nezaplatí či jinak nepřivodí její zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (anebo schopen) existující dluh splnit ve lhůtě odpovídající ustanovení
§ 142a občanského soudního řádu, které upravuje tzv. předžalobní výzvu, není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci odeslání výzvy k plnění před podáním žaloby, a odepřít tak věřiteli právo na náhradu nákladů řízení.
Uvedený závěr Nejvyššího soudu se přitom uplatní jak v řízeních končících vydáním rozsudku, tak v případech, kdy věřitel své právo na zaplacení peněžité částky uplatnil s návrhem na vydání platebního rozkazu nebo směnečného (šekového) platebního rozkazu a soud tomuto návrhu vyhověl.