Od zabrání Krymu Ruskem uběhly dva roky a na Západě se během této doby stal běžný výraz „ruská hybridní válka“. Fixují se na něj politici, média i akademici a je používán jako synonymum ruského nepřátelství. Zároveň jde ale o náš vlastní zrcadlový obraz ruské paranoi směrem k Západu. Think tank Transatlantic Initiative například před několika dny zveřejnil analýzu věnující se ruským snahám o destabilizaci Německa. Zmiňuje údajný ruský kybernetický útok na německý Bundestag v roce 2015, stále patrnější rusky hovořící komunitu v Německu a zvýšenou ruskou špionážní aktivitu. Autorka analýzy Ruth Forsyth hovoří o tom, že jde „o další příklad hybridní války vedené proti legitimní evropské vládě“.
Jedná se ovšem o typický příklad nepochopení toho, co hybridní válka je. Tento termín byl poprvé použit v roce 2006 ve vztahu k taktice Hizballáhu používané proti Izraeli. Popisuje konvenční válku spojenou s použitím teroristických a partyzánských útoků. Ve spojení s Ruskem se tento výraz začal používat poté, co ruský generál Valerij Gerasimov v roce 2013 ve svém projevu hovořil o tom, že války jsou dnes vedeny i přes média a také diplomatickými a politickými prostředky.
Gerasimov nepřišel s ničím novým. Význam nevojenských metod už zmiňovala řada stratégů a politiků. Ovšem ve spojení s ruskou kreativitou a širokou škálou útoků vůči Ukrajině se téma hybridních válek dostalo opět do popředí pozornosti. Alexander Lanoszka z Dartmouth College říká, že cílem takové války je zejména „podkopat územní integritu a politickou jednotu protivníka a poškodit jeho ekonomiku“. K tomu se využívá propaganda, agitace, špionáž, kriminální živly a do určité míry i tradiční vojenské síly, jejichž použití je ale často popíráno. A navíc musíme přidat ještě jednu významnou podmínku: Země, která je cílem takového útoku, musí být přesvědčena, že odvetná akce by byla problematická a složitá.
Podle některých názorů jsou podobné definice tak široké, že jsou v podstatě nepoužitelné. Bettina Renz a Hanna Smith v analýze pro finskou vládu zmiňují, že myšlenka hybridní války implikuje existenci nějaké ucelené strategie, kterou Rusko ve své zahraniční politice uplatňuje. Jenže ruské cíle a nástroje se liší případ od případu a rozdíly existují zejména mezi jeho postupem vůči EU a vůči bývalým zemím Sovětského svazu. Já sám se nedomnívám, že používání jednoho výrazu pro ruské snahy musí být nutně chybou. Putin a jeho blízcí určitě mají své strategické plány a propaganda, armáda, zpravodajské služby a podobně jsou jistě koordinovány z Kremlu. Používání výrazu hybridní válka je ale založeno na podobné paranoie, jakou často připisujeme samotnému Rusku.
Moskva sama vnímá své kroky jako kroky obranné. Řada jejích zástupců tvrdí, že hybridní válku vede naopak Západ a mnoho z nich je přesvědčeno, že se tak děje už od rozpadu Sovětského svazu. Mezi nástroje této války by měla patřit propaganda, podkopávání ekonomiky, podpora nepokojů, intenzivní špionážní činnost, kybernetické útoky a postupné vojenské obklíčení Ruska. Putinovi lidé tak věří v koncept hybridní války déle než my na Západě. Od roku 2012 je právě ona v Rusku používána jako argument pro řadu kroků, které omezují svobodu lidí, ale které mají údajně zvyšovat národní bezpečnost.
Hovořit o válce je v každém případě nebezpečné. Platí to v případě pomýlených zpráv v médiích, ale i v případě činnosti zpravodajských služeb. Pokud by válkou byla špionáž, pak by nyní byly kvůli odposlechu hovorů Angely Merkelové ve válečném stavu Spojené státy a Německo. Ukrajina byla pro Rusko jednoduchým cílem a její případ je tak pravděpodobně výjimečný. Estonský prezident Toomas Hendrik Ilves v této souvislosti říká, že ruská menšina v jeho zemi může klidně ignorovat ruskou propagandu, protože její životní standard leží vysoko. My všichni na Západě pak uděláme lépe, pokud necháme uvažování ve stylu útoků a válek Rusům.
Autorem je Leonid Bershidsky.
Zdroj: Bloomberg