Jaderný konflikt byl v dobách války studené tak hroznou představou, že byl považován za hlavní faktor, který bránil rozpoutání války mezi NATO a zeměmi Varšavské smlouvy. Konec studené války pak podle řady názorů pravděpodobnost jaderného konfliktu ještě snížil i přesto, že svět se dál vyzbrojoval. Nikdo pak nečekal, že v USA opět výrazně naroste nenávist vůči Rusku na úrovně, které jsou dnes patrné. Tento postoj Pentagonu je přitom do značné míry založen na penězích, protože generálové a admirálové potřebují něco, čím by ospravedlnili svou činnost. A „boj s mezinárodním terorismem“ jim na to nestačí.
Z Pentagonu tak například zaznívají hlasy, že ruská armáda je mnohem lépe vybavena než ta americká. Jenže taková tvrzení mají smysl jen tehdy, pokud počítáme tanky a nebereme vůbec v úvahu vzdušné síly. Řada tvrzení poukazujících na vyspělost ruských zbraní pak má svůj původ na Ukrajině, tedy v zemi, která tím sleduje své vlastní zájmy. Realita je ovšem taková, že pokud dáme stranou jaderné zbraně, Rusko nemá ani zdaleka takovou sílu.
Ekonomika Ruska se nachází v problémech a svým rozsahem odpovídá hospodářství italskému. Na armádu dává Rusko asi jednu sedminu prostředků, které tímto směrem proudí v USA. Na jedno ruské vojenské letadlo připadá deset amerických, na jednu ruskou stíhačku tři americké. Ruská armáda má přibližně polovinu vojáků v aktivní službě a je v podstatě bez spojenců, zatímco Spojené státy podporuje téměř celá západní a východní Evropa.
Oficiální americká politika stojí na předpokladu, že síla NATO odrazuje Rusko od konfliktu se zeměmi této aliance. V případě nenadálého útoku by ale Rusko mělo určité výhody, protože by mohlo využít lokální převahy. Pokud by byla zpochybněna důvěryhodnost dohod NATO, důvod existence této aliance by přestal existovat, i kdyby byla rozšiřována o další země. Jeden americký generál se v této souvislosti ptal: „Kolik britských vojáků by asi tak chtělo zemřít pro Estonsko?“ Právě problémy s důvěryhodností společné obrany vedou k tomu, že existuje i druhý faktor, který by měl Rusko odrazovat od útoku proti zemím NATO. Tím faktorem je jaderný štít, který udržují Spojené státy, Francie a Velká Británie.
Oficiálně se udává, že Spojené státy by nikdy nepoužily jaderné zbraně jako první, ale ve skutečnosti žádný takový závazek neexistuje. Před měsícem se jej snažil prosadit prezident Obama, ale jeho vláda ho neschválila. Hovoří se dokonce o nové strategii, která je nazývána „eskalace pro uklidnění“. V jejím rámci by byly použity jaderné zbraně pro vítězství nad konvenčními zbraněmi nepřítele a zároveň by útok sloužil jako varování před tím, co by ještě mohlo přijít. Tato myšlenka na využívání jaderných útoků jako varování případným nepřátelům přitom není ničím novým. Zvažovala se například během války v Iráku v případě, že by Iráčané použili zbraně hromadného ničení.
Nové taktické jaderné zbraně jsou malé a lehce se s nimi manipuluje. Je možné je shodit z bombardéru, ale i vystřelit z vozidla. Lze na nich nastavit i sílu výbuchu. Jaderný útok tak může mít i velmi malý rozsah s omezenými ztrátami na životech a majetku. Pro generály a politiky to může představovat efektivní nástroj, který by bránil eskalaci konfliktu. Rusko má ale samozřejmě podobné zbraně a podle některých informací je jeho jaderný arzenál ještě sofistikovanější než ten americký. Putin přitom nedávno varoval, že „Rusko si vyhrazuje právo na použití jaderných zbraní v případě, že by byla ohrožena jeho existence“. Toto prohlášení bývá interpretováno tak, že pokud Rusko nebude schopno čelit konvenčním zbraním nepřítele, může být donuceno k použití zbraní nukleárních.
Z uvedeného tedy můžeme odvodit, že kdyby došlo ve východní Evropě ke konfliktu, obě strany by byly v určitém případě ochotny použít jaderné zbraně. Nikdo se neptá Poláků či Slováků, zda by to měla být jejich země, kde by k takovému použití došlo. Tyto země jsou ale oficiálně členy NATO a podílejí se na strategii, která by měla Rusko odrazovat od útoku. Jen Německo vyjadřuje velké znepokojení nad podobným řinčením zbraní.
V USA se navíc objevují názory, že válku s Ruskem by bylo možné vyhrát. Mezi zastánce této myšlenky patří například Wesley Clark či generál Philip Breedlove, který soustavně popisuje Rusko jako existenciální hrozbu pro Spojené státy i jejich evropské spojence. Hillary Clintonová pak hovoří o Putinovi jako o novém Hitlerovi. Skutečné nebezpečí ale hrozí tehdy, pokud Rusové kvůli podobným postojům získají pocit, že jsou zatlačeni do kouta. Už nyní průzkumy veřejného mínění ukazují, že průměrný Rus věří, že přijde válka se Západem.
Autorem je bývalý zaměstnanec CIA Philip Giraldi.
Zdroj: The American Conservative