Posledním klíčovým tématem pro příští rok, kterému bych se rád věnoval, je tolik diskutovaná politika centrálních bank. Významnou roli v celé globální ekonomice hraje vedle amerického Fedu ECB, Bank of Japan, čínská PBoC a pozornost je dobré věnovat i Bank of England.
Politiku PBoC vnímám v kontextu celkového vývoje v Číně, kterému jsem se zde věnoval minule. Japonsko je hodně specifické a dnes bych se tak rád zaměřil na Fed a ECB.
ECB možná moc nepomůže, ale mohla by toho hodně pokazit
Následující graf ukazuje rozsah a naplánování současného programu QE ze strany ECB (modře), jeho ve čtvrtek ohlášené prodloužení (červeně) a prodloužení, ke kterému může dost dobře dojít, pokud inflace nezačne jevit výraznější známky posunu k inflačnímu cíli ECB:
Trhy se obvykle zaměřují jen na to, jak moc bude ještě ECB svou politiku uvolňovat, či naopak brzdit. Měli bychom si ale zas a znovu připomínat, že monetární politika není cílem, ale prostředkem k dosažení cíle, kterým je ekonomické oživení. Pokud tedy v grafu vidíme, že QE může trvat ještě hodně dlouho, přílišné nadšení by to v nás vyvolávat nemělo. Znamená to totiž, že velká část evropské ekonomiky na tom ještě dlouho nebude zrovna nejlépe.
Radost z neustále prodlužovaného QE tak mohou mít jen ti, kteří se radují z likvidity, a víc je nezajímá. A také ti, kteří se obávají, že ECB s QE může skončit i přesto, že ekonomika bude stále stát na vratkých nohou. K takovému kroku by mohlo reálně dojít kvůli politickému tlaku toho, co dnes snad lze nazývat moderní německou ekonomickou školou. A v neposlední řadě může do QE negativně zasáhnout nedostatek obligací, které by ECB mohla nakupovat. Pak se samozřejmě rozevírá vějíř scénářů, kudy by mohla kráčet dál, ale v principu jde o to, zda se bude snažit, či ne.
Můj celkový pohled na ECB je takový, že její monetární politika sama o sobě určitě k nastartování celoevropského oživení nestačí. Nicméně přínosy této politiky převyšují náklady a obrat k monetární kontrakci (ať již aktivní, či pasivní) by moc k užitku nebyl.
Fed s mnoha otazníky, ale zatím dobré
Fed tento týden pravděpodobně zvedne sazby, pro trhy by to nemělo být žádné překvapení. Hovoří se „jen“ o tom, jak se bude zvedat v příštím roce. Už před prezidentskými volbami byla relevantní celá řada scénářů a výsledek voleb je doplnil o mnoho dalších. V principu se hraje o to, jaká bude skutečná politika nové americké vlády, jaký bude mít reálný dopad na ekonomiku a jak na to zareaguje Fed. Včetně možnosti, že jeho rozhodování začne být mnohem více ovlivňováno politiky. Trhy si nyní ze všech možných scénářů vybraly v podstatě to nejlepší: Fiskální expanzi, která ekonomice celkově pomůže, zatímco nový americký prezident se značně zklidní a nebude se pouštět do kontraproduktivních akcí. Kéž by to tak skončilo.
V konečném důsledku je logika posuzování další monetární politiky v USA samozřejmě stejná jako v eurozóně. Nezáleží jen na tom, zda bude politika utažena, či uvolněna, ale na tom, jestli jde o utažení, či uvolnění odpovídající vývoji v reálné ekonomice. Jak jsem zde před časem upozorňoval, zatím se zdá, že by se nemusel opakovat neslavný vývoj z konce minulého roku a počátku roku 2016. Jak ukazují následující dva grafy, dolar sice opět posiluje, index finančních podmínek ale ani zdaleka neukazuje na takové utažení podmínek jako minulý rok touto dobou. Toto zvednutí by tak mohlo být „dobré“. Příští rok nás ale čeká velký výlet do neznáma.
