V roce 2013 byla nezaměstnanost v USA nad 7 %. Inflace se pohybovala kolem 1,5 %. Rozvaha americké centrální banky v poměru k produktu byla asi na 21 %. Ale kdyby tehdy vrcholný zástupce Fedu řekl, že se spokojí s inflací u 3 %, zvedla by se hodně pravděpodobně velká vlna odporu. My si dnes i v této souvislosti povíme o tom, jak vrtkavé a nelogické jsou někdy dominantní příběhy na trzích.
Rozvaha Fedu v poměru k produktu je nyní podobně velká jako v roce 2013, inflace je již řadu let výrazně nad inflačním cílem. Nezaměstnanost je jen něco nad 4 %. Nový předseda Fedu dal přitom najevo, že inflaci nepovažuje za takový problém, pokud bude začínat dvojkou. Tedy pokud nedosáhne třech, či více procent. Jak jsem naznačil výše, můžeme zauvažovat o tom, co by se stalo, kdyby něco takového řekl Ben Bernanke. V mnohem méně inflační době. V době, kdy byla nezaměstnanost výrazně výš. Odhadoval bych, že by se tenkrát strhla mela. Proč ten rozdíl?
Možná „jen“ proto, že tehdy byla investiční, politická a asi i širší veřejnost přikloněna k jestřábovosti. Dominoval jiný příběh než dnes, i když dnes by na základě současných dat a zkušeností byl zřeba mnohem více namístě. Jenže nyní máme jiné příběhy. A trhy tak například interpretují postoje pana Warshe, včetně jeho prezentovaného pohledu na „neformální“ inflační cíl, jako jestřábí. Docela paradox.
Mezi lidem tak někdy kolují docela dobré příběhy a teorie, ale ve špatnou dobu. Výše uvedené může možná být jedním příkladem, druhým příkladem příběhu kolujícího ve špatnou dobu a nekolujícího v dobrou by mohlo být tzv. vytěsňování soukromých investic vládními dluhy. To byl docela populární koncept před pár desítkami let. Tedy v době, o které se podle mne dá docela přesvědčivě tvrdit, že tehdy šlo jen o teorii (někdy využívanou k politickým cílům). Nyní o tuto tezi a koncept v podstatě nezavadíme a to ani na jedné části politického spektra v USA, ani jinde. A to si vezměme následující:
Byl nastartován mohutný investiční boom související s AI, který do sebe začíná nasávat velký objem akciového i dluhového kapitálu. Ve stejnou dobu (a v době relativně silného ekonomického růstu) americká vláda dosahuje mimořádně vysokých rozpočtových deficitů, dluhová trajektorie není zrovna uklidňující. Samozřejmě můžeme spekulovat o tom, že AI tuto dluhovou trajektorii nakonec výrazně změní (tématu jsem se detailně věnoval před časem). Moje dnešní pointa je ale i tak taková, že pokud se někdy mělo hovořit o vytěsňování, bylo by to nyní. Stejně jako když se za posledních pár desítek let mělo hovořit o ohrožení nezávislosti Fedu a nepatřičně nastavené monetární politice (kvalitativní, kvantitativní i verbální), bylo by to možná hlavně nyní.
Podotýkám, že nejsem žádným fanouškem zkázopravectví jakéhokoliv druhu. A občas tu poukazuju na podle mě celkem přepálené úvahy o tom, kde se co má zhroutit (zkázopravecké úvahy se sice čas od času „potvrdí“, ale spíše tím, že i rozbité hodiny mají dvakrát denně pravdu). Nyní také neříkám, že je namístě nějak propadat dluhově - monetární skepsi*. Určitá témata jsou ale na druhou stranu podle mne docela opomíjena, zatímco v době jejich irelevance byla naopak často probírána.
*Mimochodem, často se mluví o tom, že jedním z řešení dluhů ve vysoká inflace. V kontextu dnešní úvahy bychom mohli říci, že „dluhovou nezodpovědnost vyřeší nezodpovědnost monetární“. Je ale dobré mít na paměti klíčový poměr tempa růstu ekonomiky a výše sazeb. Respektive výnosů z dluhopisů. Pro udržitelnost a nějaké narovnání míry zadlužení je totiž klíčový právě on. A nemusí ani zdaleka platit, že by byl lepší v prostředí dlouhodobě vyšší inflace.