K ekonomickým krizím dochází většinou ve chvíli, kdy se centrální banky snaží zvýšit ekonomický růst nad růst potenciální. Docházelo k tomu i po roce 2000, kdy se vlády a centrální banky v USA a eurozóně snažily o podporu růstu, který byl vnímán jako nedostatečný. Jejich politika se tak soustředila zejména na investice do bydlení a výsledkem byla realitní bublina a následně krize roku 2008. A dochází k tomu i teď.
Ani nyní nejsou centrální banky a vlády v eurozóně, USA a Japonsku spokojeny s tím, jakého tempa růstu jejich ekonomika dosahuje. Celkově tak sledují velmi expanzivní politiku. I tentokrát ovšem vše nevyhnutelně povede k bublinám a krizím. Nestalo by se tak v případě, kdyby centrální banky a vlády pochopily, že potenciální růst se nachází nízko a příčinou je řada strukturálních problémů. Pak by se přestaly snažit o podporu skutečného růstu tak, aby převýšil růst potenciální a následně by nedocházelo k vážným ekonomickým problémům.
Vývoj skutečného tempa růstu a růstu potenciálního v USA, Velké Británii, eurozóně a Japonsku shrnují následující grafy. Nejvyšší rozdíl nalezneme v eurozóně, jejíž tempo růstu znatelně převyšuje potenciál i přesto, že se nenachází na nijak vysokých úrovních. Je to dáno tím, že potenciální růst měnové unie se kvůli vývoji produktivity a pracovní síly pohybuje velmi nízko. Dlouhodobě se reálný růst nalézá vysoko nad potenciálem i v britské ekonomice.
(Zdroj: Natixis)