Je to již téměř rok, co bylo v Indii zakázáno používání bankovek vysokých hodnot. Dnes je tento krok prohlašován za naprosté fiasko, ale není to tak úplně férové hodnocení. Primárního cíle omezení daňových úniků sice dosaženo nebylo, sekundárním cílem ale měl být posun směrem k bezhotovostní společnosti a zde je již situace slibnější. Podle Davida Shipleyho v komentáři pro agenturu Bloomberg, by se měl zbytek světa z tohoto experimentu v ledasčem přiučit.
Podle posledních oficiálních zpráv si většina bankovek, které měly být staženy z trhu, opět našla cestu do bank. Bloomberg Intelligence ale na druhou stranu tvrdí, že hotovost v oběhu je nyní asi o 25 % nižší, než by byla bez zmíněného experimentu. Navíc došlo k růstu elektronických transakcí. Pokud by tento trend pokračoval, šlo by o významnou změnu. Indie se totiž nemůže pyšnit efektivním bankovním systémem a sužuje ji značná korupce. Náklady spojené s hotovostními platbami jsou v této zemi jedny z nejvyšších na celém světě.
Pokud by Indie nakonec skutečně přešla do bezhotovostního režimu, transakční náklady by se zmenšily a zároveň by se omezila zločinnost a korupce. Pomohlo by to zejména té nejchudší části společnosti, která by se dostala k levnějším půjčkám a způsobu, jak provádět platby. Centrální banka by navíc získala nový nástroj, jak podpořit poptávku v době, kdy tradiční monetární politika ztrácí svou efektivitu.
Není tak divu, že o bezhotovostní ekonomice nyní přemýšlí více vlád. Jestliže ale mají být podobné experimenty úspěšné, musí být jejich základem důvěra. A právě zde Indie propadla. Celý plán byl v první řadě uspěchaný, protože veřejnost měla jen 50 dní na výměnu bankovek s vysokou nominální hodnotou za bankovky menších hodnot. Jenže centrální banka nebyla schopná je vytisknout v dostatečném množství. V bankách se tak tvořily dlouhé fronty, malé podniky uzavíraly provoz, protože neměly dostatek hotovosti, kolabovaly celé dodavatelské řetězce. To se projevilo jak na růstu celé ekonomiky, tak na investicích. Odhaduje se, že došlo ke ztrátě asi 5 milionů pracovních míst.
V jiných zemích by proto bylo vhodnější, aby přechod trval roky s tím, že výměna bankovek bude probíhat na místech, jejichž počet se bude postupně zmenšovat. Veřejnost by tak měla dostatek času a vláda by byla schopná řešit případné problémy. Elektronické alternativy by měly dost času na svůj rozvoj a používání hotovosti by samo o sobě ztrácelo na popularitě. A tím se dostáváme k druhému problému Indie. Vláda se sice snažila o podporu digitálních plateb, jenže bankovní účet má v této zemi jen asi polovina dospělé populace. A pouze čtvrtina má přístup k internetu. Platby přes internet zůstávají poměrně vzácnou záležitostí. A i kdyby veřejnost chtěla přejít na elektronické peníze, prakticky to není možné.
Pokud by se tedy chtěly podobným směrem vydat vlády v jiných zemích, musí v první řadě zajistit, aby k hotovosti existovaly reálné alternativy. S tím musí jít ruku v ruce také odpovídající právní rámec a ochrana. Indie si zaslouží uznání za to, že se pokusila o přechod do digitálního věku. Jenže zároveň ukázala, čemu všemu je při takovém pokusu třeba se vyhnout.