Peking má ambiciózní plán, který nazývá „velké oživení čínského národa“. Tento stranický výraz znamená jediné: Čína by se měla vyšplhat na vrchol světové mocenské pyramidy. Podle názoru, který v této zemi převládá, už se na něm kdysi nacházela, ale pak přišlo „století ponížení“, jehož strůjci byly cizí země a zejména Japonsko a evropské říše. Plán na obnovu této mocenské pozice pak podle Diega Torrese z Politico stojí na třech hlavních pilířích: Ekonomickém rozvoji, vojenské moci a „měkké síle“.
Čínský prezident Si Ťin-pching v jednom ze svých projevů uvedl, že jeho země „zlepší svou mezinárodní komunikaci a bude schopna prezentovat svůj pravdivý a pestrý příběh“. Tím by měla dosáhnout zvýšení zmíněné měkké síly. Čína tak zakládá řadu institutů, které vzdělávají studenty v zahraničí v oblasti čínské historie a kultury. Nyní jich existuje asi 1 500 ve 140 zemích. Tato „Konfuciova síť“ je tak obdobou britské British Council, francouzské Alliance française či španělské Instituto Cervantes. Jenže při detailnějším pohledu mezi nimi nalezneme podstatné rozdíly.
Čínské instituty poskytují jazykové a kulturní vzdělání více než 1,5 milionu lidí po celém světě, zatímco u Alliance française to je asi 500 000, u British Council přibližně 370 000 a u Instituto Cervantes asi 115 000. Tato centra jsou obvykle budována ve vlastních budovách a s ucelenou strukturou, ale Čína je flexibilnější a snaží se využívat služeb hostujících univerzit a v některých případech i středních a základních škol. Pro ně to obvykle představuje finanční a materiální výhody. Tato flexibilita Číně umožňuje rychlou a poměrně levnou expanzi své měkké síly. Například Španělsko na studium oněch 115 000 lidí dává z peněz daňových poplatníků přibližně 60 milionů eur, Čína vynaložila v roce 2015 na celý svůj program 270 milionů eur. To znamená, že v porovnání výdajů na studenta je její síť asi třikrát levnější.
Univerzity láká přítomnost čínského programu na jejich vlastní půdě i z následujícího důvodu: Tato přítomnost zvyšuje atraktivitu univerzit pro čínské studenty. Ti pak v Evropské unii platí větší poplatky než studenti domácí a v některých případech jsou rozdíly skutečně vysoké. Zvyšuje se také možnost spolupráce mezi danou univerzitou a čínskými výzkumnými centry. Ve Španělsku je pak atraktivní i možnost dát si do svého životopisu studium čínského jazyka.
Rychlá expanze čínských institutů ale již vyvolává kritiku, která tvrdí, že Západ si na své území pouští čínského trojského koně, který ohrožuje naši svobodu. Například Willy Lam z Chinese University v Hong Kongu tvrdí, že Peking tato centra používá jako základny pro šíření své propagandy a snaží se „infiltrovat“ místní univerzity a ovlivňovat názory populace. Šíří se tak růžový obrázek Číny, který zastírá to, že ve skutečnosti jde o autoritářský režim, který neuznává západní hodnoty. Perry Link z University of California dodává, že na těchto institutech by se mělo diskutovat o oblasti, jako je nezávislost Tchaj-wanu a Tibetu či ohromující bohatství některých předních komunistů v Číně.
Některé univerzity kvůli podobné kritice svou spolupráci s Čínou ukončily. Patří sem například University of Chicago a Penn State University v USA, švédská Stockholm University, francouzská Université de Lyon a kanadská McMaster University. Jenže stále jde spíše o výjimky a počet univerzit, které program nabízejí, celkově roste. Čína se tak pevně drží Konfuciových slov: „Jestliže plánujete na jeden rok dopředu, zasejte rýži. Když plánujete na deset let dopředu, zasaďte stromy. A pokud plánujete na sto let dopředu, vzdělávejte děti.“
Zdroj: Politico