Hledat v komentářích
Investiční doporučení
Výsledky společností - ČR
Výsledky společností - Svět
IPO, M&A
Týdenní přehledy
 

Detail - články
Hospodářská politika eurozóny - hrátky s ohněm

Hospodářská politika eurozóny - hrátky s ohněm

23.10.2002 15:41
Autor: 

Hospodářská a měnová unie v současné době dospěla k patrně největšímu rozkolu ve své historii. Zúčastněné země investovaly příliš mnoho, aby se tento ekonomický blok rozpadl, je však téměř jisté, že ze současné krize neodejde bez šrámů. Rozdílnost jednotlivých ekonomik a jejich národní zájmy jsou patrně příliš silné na to, aby jim pilíře společné hospodářské politiky bez potíží odolaly. Zkusme se podívat ne hospodářskou politiku eurozóny kvalitativním měřítkem používaným pro centrální banky. Kvalitní institucionální rámec, definovaný třemi faktory: nezávislost (tj. nezávislost na vládě a parlamentu), odpovědnost, transparence, je nezbytným předpokladem důvěryhodnosti hospodářské politiky a tím i minimalizace nákladů na dosahování jejího hlavního cíle - makroekonomické stabilizace.

Dvěma základními kameny hospodářské politiky jsou měnová a rozpočtová politika. Oba dva jsou nyní v EU pod těžkou palbou kritiků. Nejdříve se podívejme na rozpočtovou politiku. V této oblasti je ponechána členským zemím relativní volnost. Jediným omezením je Pakt stability a růstu, jež stanovuje maximální úroveň deficitu veřejných rozpočtů na 3% HDP pod hrozbou pokuty, která může dosáhnout až 0,5% HDP. Tuto pokutu však musí navrhnout Evropská komise a schválit Rada ministrů, tj. orgán tvořený zástupci národních vlád. Existuje i výjimka, kdy schodek může překonat hranici 3% HDP, to ovšem pouze v případě poklesu HDP v dané zemi o více než 2%. Podstata paktu je jednoduchá, v příznivých dobách spravíme rozpočtové hospodaření, v dobách nepříznivých budeme mít prostor pro mírně deficitní hospodaření stimulující hospodářský růst. Jenže příznivá doba odezněla a změny k lepšímu nepřišly, alespoň co se Francie, Itálie a Portugalska týče. Těmto zemím se ani jednou v posledních pěti letech nepodařilo eliminovat rozpočtové schodky. O něco shovívavěji se můžeme dívat na Německo, jemuž se podařilo v roce 2000 vynořit alespoň na chvíli nad hladinu. V současné době ovšem čelí nejvážnějším hospodářským problémům, což se promítá i do rozpočtových čísel.

Tlaky na změnu Paktu se stupňují již několik měsíců. Ještě v červnu se zastáncům Paktu podařilo zvítězit. 23. června ministři financí a hospodářství členských zemí EU potvrdili záměr dosáhnout v roce 2004 vyrovnaných státních rozpočtů. Své výpady však v létě začali stupňovat Francouzi a Italové. Jejich snahám neodolala Evropská komise, když 24. září posunula termín pro vyrovnání rozpočtů zemí EU z roku 2004 na rok 2006, čímž fakticky došlo k uvolnění Paktu stability a růstu. I to ale bylo málo. Útoky na Pakt vyvrcholily, když předseda Evropské komise Romano Prodi označil současnou podobu paktu za "stupidní". Podle něj by pravidla měla být "inteligentnější a pružnější". Proti revizi Paktu se staví zejména země, kterým se podařilo s velkým úsilím snížit své rozpočtové schodky, tj. Španělsko a Řecko. Na jejich stranu se přidalo také Finsko a zastáncem striktního uplatňování Paktu je také dánský premiér Fogh Rasmussen.

A nyní k analýze institucionálního rámce fiskální politiky EU. V oblasti fiskální politiky nelze v pravém slova smyslu hovořit o nezávislosti, neboť většinou jí určují ministři financí pocházející z řad politiků. Důležitá je však míra nezávislosti Paktu omezující možnost politické manipulace fiskální politiky a problému její časové nekonzistence. Pakt stability může změnit Evropská komise, jejíž členové ovšem pochází z řad politiků jednotlivých zemí, čímž je její nezávislost, a tedy i nezávislost Paktu oslabena. Posunutí termínu Evropskou komisí je příkladem.

Odpovědnost je nastavena vcelku jednoznačně. Otázkou je ovšem její vymahatelnost. Důvěryhodnosti nepřidá příklad Německa, kterému se diplomatickými cestami podařilo uniknout jedné ze sankcí, kárnému dopisu od Evropské komise. Co se týče transparence, je doposud Pakt relativně jednoznačný a veřejnosti srozumitelný a dostupný.

Snahy reformovat Pakt, podle Prodiho jej učinit "pružnější a inteligentnější", by v tomto kontextu vedly k otřesení předpokladu nezávislosti Paktu, snížení hrozby sankcí a tedy i role odpovědnosti tvůrců fiskální politiky. Pod výrazem "pružnější" se skrývá riziko, že Pakt bude složitější a méně transparentní. A to by měly být změny k lepšímu? Z institucionálního hlediska rozhodně nikoli. Pokud by Pakt ztroskotal hned při prvních obtížích, jeho důvěryhodnosti do budoucna by to jistě nepřidalo.

O něco lépe nám při podobné analýze vyjde měnová politika. Evropská centrální banka je sice také často napadána, že nenapomáhá hospodářskému oživení eurozóny, její pozice je ovšem stabilnější. Nezávislost ECB na vládách zemí eurozóny je zakotvena formálně a skutečnost, že v řídícím výboru ECB sedí guvernéři z jednotlivých zemí, kde zpravidla bývá jejich pozice také nezávislá na politice, nezavdává příliš příčin pro pochybování o její nezávislosti. Nezávislost ECB posiluje také skutečnost, že členové řídícího výboru jsou voleni na osmileté období přesahující politické cykly v jednotlivých zemích eurozóny.

S odpovědností je to o u centrálních bank o něco horší. ECB je formálně odpovědná Evropskému parlamentu, ovšem bez existence sankcí při selhání v plnění svých cílů. To je ovšem obecný rys institucionálního uspořádání centrálního bankovnictví.

Transparence měnové politiky ECB je nejbolavější bod. Neexistenci klasických "minutes" bychom snad mohli omluvit tiskovými konferencemi po skončení jednání ECB. Nejednoznačnost strategie ECB, cílování peněžní zásoby a zároveň inflace, však transparenci měnové politiky jednoznačně snižuje. Nikdy předtím žádná centrální banka neprovozovala tuto hybridní strategii. Z pohledu kvantitativní rovnice peněz jde v podstatě o nešikovně formulovanou strategii cílování reálného hospodářského růstu se zohledněním změn v rychlosti oběhu peněz. Vzhledem ke zvoleným cílům je prozatím bilance ECB rozpačitá. Od zavedení jednotné měny na počátku roku 1999 se ECB podařilo plnit inflační cíl (meziroční změna harmonizovaného indexu spotřebitelských cen do 2%) pouze v 17 měsících ze 45. Růst peněžní zásoby se pod limit ECB (meziroční zvýšení o 4,5%) vešel pouze pětkrát. Celkové hodnocení měnové politiky je sice o něco lepší než v případě fiskální politiky, nicméně stále poskytuje značný prostor ke kritice.

Hospodářská politika má tu nevděčnou roli, že v optimálním případě vytváří podmínky pro dlouhodobý hospodářský růst, aniž by ovšem mohla být jeho zdrojem. Nevhodná manipulace rozpočtovými a měnovými nástroji však může i dlouhodobě negativně ovlivňovat hospodářskou výkonnost. Řada západoevropských ekonomik se potýká s pomalými strukturálními změnami, strnulým trhem práce a relativně nízkými investicemi do vědy a výzkumu ve srovnání s Japonskem a USA (výjimkou jsou Švédsko a Finsko). Změny v hospodářské politice EU, po nichž volají některé země, s sebou nesou riziko ztráty důvěryhodnosti hospodářské politiky a důvěry investorů, suboptimální mix nástrojů hospodářské politiky (rozpočtu a úrokových sazeb), oddálení nezbytných strukturálních změn a přetrvávání pomalého hospodářského růstu. Jedním z vedlejších produktů je také oslabení legitimity požadavku na konsolidaci rozpočtové politiky kandidátských zemí.

David Marek


Váš názor
  • Komu ten superstát slouží ?
    29.10.2002 18:43

    Nějakou dobu se zamýšlím nad podstatou evropské integrace a evropského socialismu .Bohužel jsem zatím nenašel žádný rys , který by naznačoval , že tato struktura bude do budoucna ekonomickým lídrem . Jak jistě každý zaznamenal , jakékoliv nepopulární rozhodnutí , například ve prospěch kandidátských zemí musí být učiněno v hodině dvanácté , aby nemohlo být zmařeno nátlakem tu odborářů , tu levicových populistů nebo pravicových nacionalistů .Jedná se zde o tak zásadní ztrátu voličské podpory pro jakýkoliv projev solidarity vůči chudším částem unie , že jedině existence tuhé byrokratické struktury působí svou setrvačností ve směru rozšiřování .Bohužel , cena za udžení domácího sociálního smíru je vysoká .Důsledkem je pak rezignace na měnové cíle , a podřízení všeho konečné spásné myšlence rozšíření .Jak ale tuší většina skeptiků , na konci nečeká spása , ale nová deziluze , která nás opět přesvědčí , že šlechta , tentokrát socialistická , žije poněkud odtžena od reality . Vymoženosti které skýtá mandát poslance Europarlamentu a nové možnosti posílení stavu byrokracie nenaplní žádnou státní pokladnu a časově omezené přilepšení v řádu procent státního rozpočtu z fondů EU nebude zdaleka ekonomice stačit k překonání bariér , které sebou přináší nová legislativa a daleko lépe kapitálově zajištěná konkurence patnácky .
    René
Aktuální komentáře

Související komentáře
Nejčtenější zprávy dne
Nejčtenější zprávy týdne
Nejdiskutovanější zprávy týdne
Denní kalendář hlavních událostí
ČasUdálost
14:30USA - Empire State Manufacturing index
15:15USA - Průmyslová výroba, m/m