V Číně působící americký ekonom Michael Pettis poukazuje na změnu názorů jednoho z předních čínských ekonomů. Je jím Jao Jang, který býval podle pana Pettise (alespoň na veřejnosti) vždy skeptický k tomu, že by se čínská ekonomická cesta stáčela tam, kam před několika desetiletími zamířilo Japonsko. Jao Jang ale svůj pohled mění a dnes se na tento zajímavý příběh „světlého bodu ve světové ekonomice“ podíváme detailněji.
Nejdříve si připomeňme, že u Japonska se mluvilo o několika „ztracených dekádách“. Daných utlumeným růstem ekonomické aktivity poté, co se v ekonomice vytvořila a „praskla“ řada nerovnováh. Jejich tlak kulminoval mimo jiné mohutným propadem akciového trhu. Ale je dobré zmínit, že stále šlo a jde o zemi s vysokým materiálním životním standardem. Jejíž „ztracené dekády“ by možná brala řada jiných zemí s mnohem nižšími příjmy a celkovým životním standardem. Nicméně úvaha nad oněmi nerovnováhami je relevantní a to i ve vztahu k Číně:
Jao Jang podle pana Pettise vždy důrazně odmítal tezi o japonizaci čínské ekonomiky. Tedy možnost, že Čína spadne do stagnace dané zejména slabou domácí poptávkou, vysokými dluhy a řadou strukturálních problémů. Ekonom ale nyní poskytl rozhovor pro Sinification.org, kde mimo jiné uvedl: „Lidé se dají snadno ovlivnit médii… takže dnes je Čína na Západě líčena jako ekonomicky a technologicky silná země. Když mluvím se zahraničními přáteli, říkají, že Čína je jediný světlý bod na světě. To je ale jen dojem.“
Čínský ekonom pak mluvil o tom, že když zahraniční experti varovali Čínu před japanizací, byl vždy proti. Říkal, že se Čína Japonskem 90. let nestane. Ale dnes už vidí tuto hrozbu jako vážnější. „Nejde o to, že bychom se my ekonomové a vláda nestarali o domácí spotřebu. Je tu ale určitá politická iluze a s ní je opravdu obtížné podpořit domácí poptávku…
maloobchodní tržby klesají meziměsíčně už více než 20 měsíců. To je opravdu důležité znamení, že spotřeba je opravdu slabá.“
K tomu bych já dodal: Za prvé silně pochybuji, že na Západě panuje nějaké převažující přesvědčení, že Čína je jediným světlým bodem světové ekonomiky. Kdo jen trochu sleduje dění v její ekonomice, ví o oněch hlubokých strukturálních nerovnováhách. Včetně vysokých dluhů a právě slabé domácí poptávky. A pokračujícím ždímání starého ekonomického modelu stojícího na finanční represi domácností a podpoře firemního sektoru. Respektive budování nových výrobních kapacit, jejichž produkce má mířit na zahraniční trhy. Ty už ale nejsou schopny, nebo ochotny jí absorbovat. A nerovnováha se tak přenáší do celé světové ekonomiky. S mnoha důsledky, včetně ne vždy produktivních „řešení“ typu celních válek.
Nevím tedy, zda v Číně v první řadě netrpí iluzí o tom, co si svět myslí o jejich ekonomice. Spíše bych řekl, že jí „jen“ není měřeno stejným metrem – například její dluhová dynamika je minimálně tak špatná, jako u USA, ale v případě Číny se to tom téměř nemluví. Můžeme pak samozřejmě celou diskusi rozšířit na to, že v USA a na Západě nyní pozorujeme řadu ekonomicko – společenských tlaků a v Číně ne. Ovšem já jsem přesvědčen, že na Západě „jen“ vystupuje na povrch to, co se skrývalo pod ním. V Číně je tomuto vystoupení bráněno, ale výsledné zdání stability je horší, než zviditelněná a zvědoměná nestabilita. Ta je totiž nutnou i když ne jedinou podmínkou posunu lepším směrem. A to vlastně úzce souvisí s tím, co jsem uvedl výše:
Pokud není případ zmíněného čínského ekonoma ojedinělý, jde o dobrou zprávu. Pokud nastává v odborné sféře k většímu posunu v rozpoznání hloubky nerovnováh, je to určité vyplouvání na povrch, které je onou nutnou podmínkou posunu lepším směrem. To by z mého pohledu byl světlý bod světové ekonomiky. A ne jediný.