Možná se vám tento postoj zdá příliš poraženecký, ale nenechte se zmýlit. Je třeba si znovu a znovu uvědomovat, co všechno bychom byli schopni ovlivnit (myslím jinak než křikem nebo ironickými poznámkami v hospodě), kdyby nám v tom nebránila vlastní pohodlnost. To, že na ovlivňování věcí nemáme náladu, nebo že nám na ně chybí síly. Co nás je schopno vyburcovat k tomu, abychom překonali lenost a zbylé síly mobilizovali?

Veřejné zakázky i žal nad severokorejským vůdcem

Takových burcujících událostí nebo epizod lze najít v uplynulém roce řadu. Namátkou - jarní nahrávky členů (i nečlenů) jedné z vládních stran. Úpadek jedné z největších českých společností, skrývající se za zájmy sportu, o níž se už dlouho šeptalo, že je „na buben“, ale přesto to nikdo nevyslovil nahlas. Předem nesignalizované změny ve vedení energetického gigantu, z něhož si někteří politici léta chtějí udělat tu trafiku, tu kasičku na financování svých stran. Nové a nové informace o prapodivných veřejných zakázkách. Tance nad osiřelou evropskou měnou. Anebo dopis, vyjadřující lítost nad úmrtím nelítostného korejského diktátora… Příklady burcujících událostí uplynulého roku by jistě zabraly mnoho stran a stejně by zůstaly jen příklady.

Teď se určitě někdo z vás pousmál nad tím, že o burcujících událostech mluví advokátka, tedy příslušnice stavu, který na katastrofách všeho druhu pouze vydělává – v jednom případě cestou žalob na ochranu osobnosti, jindy tím, že radí úpadci či jeho věřitelům nebo že podává námitky proti zmanipulovaným veřejným zakázkám. A zase jindy tím, že přemítá o dopadech, které by měl zánik eura na uzavřené smlouvy. Věřte nevěřte, ani advokáty takové události netěší, mimo jiné proto, že - a to může být sdělení překvapující - jsou to taky jen lidé.

Pojďme ale zpátky k burcujícím událostem. U každé z nich stojí za chvilku přemýšlení, zda jsme ve vztahu k ní tak bezmocní, jak si říkáme, nebo zda můžeme přece jenom něco ovlivnit. Ti, kdo říkají, že neovlivníme nikdy nic, ať si přitom vzpomenou na křížkování na kandidátních listinách nebo dokonce na zvonění klíči. Chce to ale splnit několik podmínek: Neuzavírat se do sebe. Nepodléhat mámení sílícího populismu. Neodsoudit šmahem veškerou politiku a veškeré politiky. Nevylévat si vztek nebo žalost nad pivní sklenicí. Sledovat co se děje, naslouchat názorům druhých. Pečlivě pozorovat toho, koho jsme zvolili, a nebát se tou či onou cestou, oficiálně či prostřednictvím občanské společnosti, vyjádřit svůj názor na to, co dělá. Prostě snažit se i ve veřejných věcech řešit problémy, ne je glosovat. A dívat se přitom více na to, co bude, a méně na to, co je už za námi.

Vlna solidarity při rozloučení s prezidentem Havlem mi stále vracela na jazyk slovo empatie. Teď mne v kontextu tohoto zamyšlení napadá, že empatie je jedním z dalších předpokladů schopnosti věci řešit a ovlivňovat. A nejen empatie, ale taky schopnost si – což je apel na ty, kteří si nemají na co stěžovat – v zájmu řešení problému dokázat něco ve prospěch druhých odepřít.

Přeji vám všem, abyste v příštím roce dokázali lépe rozeznat to, s čím se není nutno smiřovat, protože to můžeme ovlivnit. A abyste k takovému ovlivňování v každodenním životě našli co nejvíce sil.