Směrnice ve mně vyvolala vzpomínky na doby, kdy se poroučelo větru a dešti. Jaký však div, když jde o výrobky z bruselských právních dílen, kde stále ještě živé eurosvazácké nadšení vítězí nad zdravým rozumem a dokonce se zdá, že čím dál tím častěji.

Krize díky směrnici nezmizí

K tomuto přesvědčení mě vedou dva hlavní důvody. Za prvé: v rovině praktické považuji za nesmysl zlepšovat platební morálku a řešit hospodářskou krizi tím, že v soukromoprávních předpisech stanovíme pevné doby splatnosti, neboli budeme podnikatele nutit k tomu, aby se při každé dohodě o překročení této doby klepali strachy, zda to nezpůsobí neplatnost jejich smlouvy či jiný důsledek ohrožující jejich obchody do budoucna.

Žádný zákaz či omezení tohoto typu nemůže vyřešit problém zhoršené platební morálky, pokud k ní dochází  kvůli objektivní hospodářské krizi. Koneckonců, jestliže to opravdu nejde rychle, tak se to holt musí dělat pomaleji, protože pořád je lepší podnikat s delšími dobami splatnosti, než nepodnikat vůbec. Z tohoto pohledu mi přijde, že tento nápad podnikatele v konečném důsledku bude spíše dusit, než aby jim dýchání uvolňoval.

A co poctivá většina?

Za druhé: pokud jde o určitou skupinu podnikatelů (odběratelů), kteří zneužívají svého silnějšího postavení vůči svým slabším obchodním partnerům (dodavatelům), je třeba mít na paměti, že se to týká pouze části podnikatelského prostředí a není důvod k tomu, aby lumpárny menšiny vedly k omezování práv většiny ostatních podnikatelů, kteří se na trhu chovají poctivě. To nemluvím o tom, že ti, kteří se nechtějí chovat seriózně, budou stejně hledat různé cesty, jak příslušné omezení obejít. V této souvislosti si zásah do vrtule vlastního stroje udělal i samotný návrh novely, když uvádí, že omezením doby splatnosti není dotčeno právo smluvních stran ujednat si plnění ve formě splátek.

Vyjdeme-li z předpokladu, že se nechce říci, že splátky je třeba realizovat ve zmíněné omezené době splatnosti, pak nelze než uzavřít, že stačí, aby si podnikatelé dohodli, že příslušnou úplatu rozdělí do dvou splátek, a jsou mimo zamýšlený režim. Takže ti odběratelé, kteří mají potřebnou sílu, prostě jen donutí své slabší odběratele, aby podepsali dohodu o splátkách.

Zhoubný vliv na soukromé právo

Co mě však trápí ještě více, je skutečnost, že toto právní inženýrství v podstatě deformuje samotné základy soukromého práva. Je třeba upozornit, že tento nápad se samozřejmě už dostal i do nového občanského zákoníku. Nechci dlouze rozebírat zásady, na nichž stojí či má stát soukromé právo v demokratické zemi. Jen stručně konstatuji, že jedním z důvodů pro celkovou rekodifikaci soukromého práva v České republice bylo i odmítnutí koncepce občanského práva jako nástroje řízení společnosti, respektive nástroje státních zásahů do všeho života. Jednou z hlavních zásad rekodifikace je autonomie vůle, respektive smluvní svoboda. A konečně, pro nový občanský zákoník, který má být účinný od roku 2014, je zvlášť důležitý i maximální důraz na ochranu člověka a jeho zájmů.

Otíkovy dodavatelsko-odběratelské vztahy

Docházím k závěru, že zmíněný návrh novely obchodního zákoníku připomíná spíše novelizaci pravidel dodavatelsko-odběratelských vztahů v rámci hospodářského zákoníku v jeho znění do roku 1989. A jeho šance uspět odpovídá zhruba šanci Otíka, když se z jedné střediskové vesničky měl vydat do Prahy zachránit právě ty dodavatelsko-odběratelské vztahy v národním podniku Dřevoplech.

Pokud opravdu chceme eliminovat nešvary podnikatelského prostředí, kdy obchodní řetězce či významní výrobci automobilů vystavují své obchodní partnery šikanóznímu jednání, je třeba to řešit v rámci ochrany hospodářské soutěže či jiné vhodné veřejnoprávní regulace, nikoli však na poli soukromého práva. To by mělo být v tomto ohledu spíše nedotknutelné.

Konečně ani to soukromé právo by nemuselo být vůči tomuto druhu problémů zcela bezmocné, neboť dobré mravy či zásady poctivého obchodního styku jsou obecné pojmy, které si o obsahové doplnění v této souvislosti přímo říkají. K argumentu, že to po nás přece chce Brusel a jeho směrnice, tak co že s tím naděláme, říkám jen, že mi to opět připomíná časy, kdy bylo běžné si něco jiného myslet a něco jiného dělat.