V těžké době je zapotřebí myslet na to, jak ošetřit rizika. Pro factoringové společnosti je logickým nástrojem pro snížení rizikové expozice plynoucí z platební neschopnosti dlužníků úvěrové pojištění. Když dlužník nezaplatí, plnění vyplatí pojišťovna. A dál? Co se děje s pojištěnou pohledávkou po „likvidaci“? 

Nikdo si určitě nemyslí, že pro dlužníka tím příběh končí. Pojistné smlouvy obvykle počítají s tím, že se factor i úvěrová pojišťovna nějak podílí na dalším postupu při vymáhání, obvykle i se zapojením dalších specializovaných subjektů. Při tom je nutno řešit i daňové dopady nakládání s pohledávkou.

V praxi jsem se setkal s názorem, že pokud úvěrová pojišťovna vyplatí pojistné plnění, pojištěná pohledávka na ni ze zákona přejde. Tento závěr se opíral o jedno z ustanovení zákona o pojistné smlouvě. To říká, že pokud v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí vzniklo pojištěnému proti třetí osobě právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, přechází výplatou plnění z pojištění toto právo na pojistitele. Jde tedy například o všem známou situaci, že když vám vykradou chatu, pojišťovna zaplatí škodu, a pokud pak náhodou zloděje chytí, zlobí se s jejím vymáháním přímo pojišťovna. Myslím, že tento pohled není správný, a pokusím se vysvětlit proč.

Předně je třeba si uvědomit, že v daném případě je pojištěná pohledávka sama tím „předmětem“ pojištění, jehož smyslem je poskytnout věřiteli ochranu před majetkovými důsledky neuhrazení dluhu. Aby mohla být pojištěna, musela samozřejmě nejprve vzniknout, a to zcela typicky ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem, rozhodně nikoli v souvislosti s pojistnou událostí (pokud by ji věřitel a dlužník plánovali předem, zřejmě by se dopouštěli pojistného podvodu).

Neuhrazením ve lhůtě splatnosti pak pohledávka nezaniká. Nastávají sice důsledky prodlení dlužníka, a věřiteli může jistě za určitých okolností vzniknout také právo na náhradu škody, to by však vzniklo vedle původní pojištěné pohledávky.

Jestliže zákon o pojistné smlouvě upravuje zákonný přechod práva vzniklého v souvislosti s pojistnou událostí, je zřejmé, že má jít o „nové“ právo, které vzniklo právě proto, že nastala pojistná událost. Pojištěná pohledávka takovým právem nemůže být už kvůli době svého vzniku. Kromě toho, že je sama majetkem pojištěným škodovým pojištěním, jak jsem už zmínil, (což ji vylučuje z množiny práv vzniklých v souvislosti s pojistnou událostí), ještě navíc zcela „neladí“ svojí povahou mezi „jinými obdobnými právy“, která mají – společně s případným právem na náhradu škody – přecházet na pojišťovnu (postih osoby odpovědné podle zákona vůči „škůdci“, práva ze solidární odpovědnosti apod.). Sečteno a podtrženo, vše hovoří proti možnosti, že by měla pojištěná pohledávka přejít v důsledku výplaty pojistného plnění na pojistitele.

A zde je kámen úrazu. Důvodem pro úvahy, že by snad mohlo docházet k přechodu pohledávky na pojišťovnu ze zákona, je nedostatečná reflexe specifického zacházení s pohledávkami v případě factoringu a následného pojištění pohledávek. Pokud totiž po výplatě pojistného plnění například využije pojišťovna svého smluvně sjednaného práva a požaduje bezúplatné postoupení pohledávky, má takový postup nepříznivý dopad na daňový režim nákladů na pořízení pohledávky. To by však mělo být řešeno v daňové legislativě, která by měla více zohlednit, co se vlastně s pohledávkou v tomto poměrně specifickém případě děje. Ustanovení o přechodu práv na pojistitele takové nedostatky nemůže suplovat.