Je to už hodně dávno, někdy na začátku mé advokátní praxe v jednom západočeském městečku. Tehdy jsme se převážně živili trestními kauzami, do kterých jsme byli ustanovováni rozhodnutím soudu jako advokáti ex offo. Tak jsem se jako advokát z moci úřední dostal i k panu Františkovi, majetkovému recidivistovi.
Jednalo se o kauzu, kdy si pan František přivlastnil asi 10 prken z majetku v socialistickém vlastnictví. Prkotina, řeknete si, ale tehdy - vzhledem k tomu, že pan František měl za sebou již asi patnácté odsouzení za majetkové delikty - mu hrozila poměrně vysoká sazba, samozřejmě nepodmíněně.
Hlavní líčení ve věci bylo nařízeno na páteční odpoledne, kdy budova soudu zela prázdnotou, protože většina soudců již byla na zaslouženém odpočinku na chalupě. Soudila pouze starší dáma, která byla proslulá tím, že milovala jen svého urozeného psa, foxteriéra zvaného Duke, jehož vždy ráno vedla do práce. Pokud byla v kanceláři, trávil pospáváním celé dopoledne tam, pokud soudila, zalezl pod stůl soudkyně v jednací síni a spal rovněž.
V to ospalé odpoledne, světe div se, byl pan František zcela mimořádně propuštěn z výkonu trestu, aby se mohl stání osobně zúčastnit. Stáli jsme na chodbě soudu sami dva, nikde nikdo, a kde se vzal, tu se vzal, Duke kráčel sám do jednací síně. Když nás pes míjel, chtěl ho František lehce nakopnout, v čemž jsem mu samozřejmě včas zabránil se slovy: „Pozor, pozor, Františku, to je pejsek paní soudkyně, která nás bude soudit.“ František poněkud vypitým hlasem prohlásil: „Dík, doktore, cenná informace.“
V tom okamžiku se na chodbě objevila ona paní soudkyně, se slovy „Ale Dukáčku, nemůžeš si chodit beze mne“ sebrala Duka pod paži a nakráčela do jednací síně. Za chvíli přišel prokurátor a zapisovatelka a my jsme byli povoláni k těžkému majetkovému deliktu - krádeže deseti prken - kdesi na stavbě. Vše by bývalo normálně probíhalo tak, že by František opět dostal své 3 roky. Nebýt toho, že Duke, místo aby zaujal své lože pod stolem soudkyně, najednou naprosto nepředvídatelně vyrazil na obhlídku soudní síně. Došel až před Františka, z kterého se stal v tu chvíli uzlíček citů a začal vykřikovat: „No to je tak nádherný pejsek! Komupak asi patří?“ Paní soudkyně zrudla do šarlatova, vykřikla: „Dukáčku, ty nezbedo! Okamžitě pojď ke mně!“ Duke - sice s menšími protesty - nakonec zaujal své místo ležícího střelce.
Od té chvíle cokoliv řekl prokurátor, bylo špatně. Paní soudkyně přece musela věřit člověku, který tak miluje pejsky, zejména jejího miláčka. Poprvé za zločineckou kariéru byl pan František zproštěn v plném rozsahu a prokurátor z toho byl tak překvapen, že ani nepodal odvolání. Pokud se tedy ptáte, zda se servilnost vyplácí, musím z vlastní zkušenosti říci, že někdy asi ano.