Před dvaceti lety jsem se prakticky seznámil s užitečným právním nástrojem zvaným dědická smlouva. Bylo to na semináři, který pořádal Institut Maxe Plancka pro soutěžní právo z Mnichova. Vědecká sedánka se konala u jednoho z půvabných jezer v mnichovském okolí, na zámku Ringberg.
Při úvodní prohlídce jsme se dozvěděli, že Společnost Maxe Plancka pro podporu věd získala zámek právě na základě dědické smlouvy, kterou s ní uzavřel vévoda Luitpold in Bayern, poslední potomek jedné z větví významného šlechtického rodu. Smlouva vznikla po dlouhém vyjednávání a obsahovala některé podmínky nejen ekonomického rázu. Jednou z nich byla povinnost vzpomenout na vévodu Luitpolda při každé vzdělávací akci, která se na zámku uskuteční. Měl jsem pak sám příležitost ověřit si, jak je taková povinnost důkladně a řekl bych i dojímavě plněna.
Stud jako hlavní překážka
Byl to pro mne také podnět, abych se začal zajímat o německé dědické právo, a to nejen pokud šlo o „law in books“ (psané právo), ale též o „law in action“ (uskutečňované právo). Dostal jsem se i k jednomu tehdejšímu statistickému výzkumu, jenž zjišťoval, jaký je postoj k poslednímu pořízení a týkal se reprezentativního souboru dotazovaných ve věku 65 let. Z nich 83 % uvedlo, že by měli se svými blízkými projednat otázku dědictví, brání jim v tom však stud. Ostych ovlivňoval i jednání těch, kteří nechtěli být považováni za lovce dědictví. Z dotazovaných se jich plných 77% domnívalo, že se dědici nějak dohodnou. Komentář k statistickému zjištění takový názor ironizoval pomocí slovní hříčky, podle níž společenství dědiců (Erbengemeinschaft) je spíš Erbenstreitgemeinschaft, přičemž vložené slovo Streit znamená, hádku, spor. Podle statistického zjištění pouze každý třetí z individuálních podnikatelů myslel včas na právní nástupnictví, řešil další chod podnikání a majetkové důsledky pro případ smrti. Komentář k tomu uváděl, že zjišťovaná lidská mentalita a jí odpovídající chování vede k málo efektivní správě majetku a k vynuceným prodejům jeho částí, na nichž prodělává ten či onen z dědiců a někdy všichni z nich.
Ta dávnější zjištění jsem si znovu uvědomil, když jsem v příloze podnikatelského magazínu Profit s názvem Umění odcházet nedávno četl úvodník Martina Ziky. Článek poukazoval na studii amerického Institutu rodinných firem, jež zjistila, že pouze 30 % společností přežije předání druhé generaci, jen 12 % ve třetí generaci a pouhá 3 % procenta podniků se dostanou za čtvrtou a další generaci. Cosi podobného zřejmě platí i pro naše poměry. V hlavním článku s názvem Rodina, nový majitel, nebo zavřít jeho autor Jan Stuchlík napsal: Předávání firem z rodičů na děti v tuzemsku moc nefunguje. Potomci mají často vlastní ambice nebo nemají dostatečné vlohy, aby dokázali podnik úspěšně řídit.
Znovu a ještě naléhavěji mně všechny uvedené a jim podobné poznatky přišly na mysl v posledních dnech. Při jedné společenské příležitosti jsem se setkal s řadou známých, kteří působí v různých právnických profesích. Debatovali jsme – jak jinak – o novém občanském zákoníku. Shodu jsme nalezli mimo jiné v tom, že dědické právo v novém „občanu“ umožňuje, aby vůle zůstavitele došla co nejlépe svého naplnění. Tomu slouží instituty (právní nástroje), jako je právě dědická smlouva, náhradnictví, svěřenecké nástupnictví, funkce vykonavatele závěti, správce pozůstalosti a zejména i možnost zůstavitele uvést v závěti vedlejší doložku, jako je mimo jiné podmínka či příkaz.
Liberálnější dědictví po novu
Ilustrativním příkladem toho, že tvůrci nového zákoníku leccos vědí o lidském chování, je pak ustanovení § 1551 odst. 2, první věta NOZ, které říká: Směřuje-li vedlejší doložka jen k zřejmému obtěžování dědice nebo odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole, nepřihlíží se k ní. Stejně tak životem i krásnou literaturou je poučeno ustanovení § 1552 NOZ ve znění: Nepřihlíží se k vedlejší doložce, kterou zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníku, aby uzavřel či neuzavřel manželství, popřípadě aby v manželství setrval, anebo aby manželství zrušil. Zůstavitel však může zřídit někomu právo na dobu, než uzavře manželství.
Právě uvedená ochutnávka z rozsáhlé úpravy dědictví v NOZ naznačuje, že seznámit se s novým dědickým právem a uvažovat o jeho praktickém uplatnění může být záležitostí zajímavou z mnoha hledisek. Míním tím, že jde i pro podnikatele o věc užitečnou, která by neměla být odkládána až na dobu, kdy nový občanský zákoník nabude účinnosti (1. ledna 2014). Vždyť například důkladně promyslet a připravit závěť není úkol zcela krátkodobý. A dojednat dědickou smlouvu může být záležitostí na mnoho měsíců. Dokládá to příklad vyjednávání vévody Luitpolda in Bayern se Společností Maxe Plancka, jak jsem zmínil v úvodu. I o dědické smlouvě pak platí obecné zjištění, že dohoda dobře právně připravená a projednaná (neřku-li „vyhádaná“) brání neshodám a nedorozuměním budoucím.
Autor je emeritní profesor Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a externí spolupracovník advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík.