Trust (doslovně „důvěra,“ „ochrana“) je v rámci angloamerické právní kultury ve své podstatě obecným označením pro jakoukoliv právní situaci, v níž jedna osoba spravuje vymezený majetek ve prospěch osoby druhé. V praxi je tento pružný institut využíván k mnoha účelům, od hmotného zajištění nezodpovědných dědiců, přes charitu, ochranu rodinného jmění, až po penzijní fondy či instrumenty investičního trhu. A právě snaha obohatit české prostředí o obdobně flexibilní nástroj stojí za rozhodnutím zavést v rámci rekodifikace poměrně revoluční svěřenský fond coby funkční ekvivalent trustu v mantinelech kontinentálního práva.  

Hlavním inspiračním zdrojem nového občanského zákoníku (NOZ) byl v tomto případě quebecký občanský zákoník z roku 1994. K tomuto modernímu kodexu se český projekt obrací na více místech, avšak v případě svěřeneckého fondu je tento bod prolínání kontinentální francouzské a zámořské anglické právní kultury zvláště vhodným vzorem. Trusty ve své původní podobě totiž vyrůstají ze středověkého anglického common law a jejich kořeny leží u sporů o nároky k půdě. Významná je v tomto případě okolnost, že common law dokáže rozlišovat mezi tzv. „právním titulem vlastnictví“ a „spravedlivým titulem vlastnictví“ a každý z nich přiznat odlišné osobě.

Z praktického hlediska to lze nejlépe ilustrovat na příkladu kupní smlouvy: Ve chvíli, kdy je smlouva dle common law uzavřena, nabývá kupující spravedlivý titul k předmětu koupě (neboť prodávající se po právu zavázal na něj věc převést a z hlediska spravedlnosti je tak na místě na kupujícího materiálně hledět jako na vlastníka); jakmile smlouva nabude i účinnosti (je finalizována – například předáním předmětu koupě či zápisem do evidence) dojde rovněž k převodu formálního právního titulu a kupující se stává vlastníkem „plným.“

Trust existence tohoto odlišení využívá tak, že „správci“ trustu přiznává právní titul k předmětnému majetku, avšak spravedlivý nárok na prospěch z tohoto majetku má pouze určený beneficient. Beneficient tak na jednu stranu v souladu s konkrétními podmínkami z trustu pobírá užitky či jiné příjmy, avšak zároveň s jeho podstatou nemůže žádným způsobem (a tedy ani neopatrně či přímo marnotratně) nakládat a trust je, coby formální vlastnictví třetí osoby, rovněž chráněn před beneficientovými věřiteli.

Vlastnictví bez vlastníka?

Kontinentální právní nauka zná na druhou stranu z teoretického hlediska vlastnictví pouze jediné a univerzální a s podobnými odstíny pracovat nedokáže. Vlastnictví mohou osoby nabývat a pozbývat pouze celé a naráz a jakýkoliv ekvivalent „spravedlivého titulu“ k věci se může v zásadě pohybovat pouze ve výrazně slabší rovině závazkových práv. Jak tedy oddělit příslušný majetek od vlastnictví beneficienta a zároveň jej plně neposkytnout v plen správci? 

Zvolené řešení se, v jakési ozvěně Cimrmanovy kočovné herecké společnosti, odvážně rozhoduje pro koncept vlastnictví bez vlastníka. Slovy § 1448 samotného nového občanského zákoníku:

(1) Svěřenský fond se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu smlouvou nebo pořízením pro případ smrti a svěřenský správce se zaváže tento majetek držet a spravovat.

(2) Vznikem svěřenského fondu vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku a svěřenský správce je povinen ujmout se tohoto majetku a jeho správy.

(3) Vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním jménem na účet fondu svěřenský správce; majetek ve svěřenském fondu však není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno.

Tento nestydatý oxymóron působí zejména na tradičně smýšlející kontinentální právníky vrcholně dráždivě. Z doktrinálního hlediska zde dochází ke kacířskému odštěpení subjektivního práva od jakéhokoliv subjektu a ke vzniku velmi svérázného právního skupenství, v němž určitý vydělený majetek není ani vlastněn žádnou konkrétní osobou, ani není v postavení věci ničí.  

Na druhou stranu je však nezbytné přiznat, že reálně se české právo s obdobnými situacemi, byť nikoliv v takto otevřeně přiznané podobě, již běžně a bez větších problémů potýká. Jako příklad lze uvést ležící pozůstalost či splacený vklad společníků před vznikem obchodní společnosti; V obou případech je zde reálně třetí osobou spravován nikoliv pro vlastní prospěch majetek, jež původní vlastník pozbyl, ale nikdo další dosud nenabyl. Jedinou zásadní novinkou je tedy okolnost, že svěřenský fond nemá pouze charakter přechodného provizoria. Fond by tak fundamentálně bylo nejblíže možno přirovnat k nadaci, která není nadána vlastní právní osobností.

Zásadním měřítkem by pro kterýkoliv živoucí právní systém měla být v důsledku otázka: „Funguje to v praxi?“ Na jednoznačnou odpověď bude pochopitelně nezbytné ještě několik let počkat. Již v tuto chvíli lze ale konstatovat, že není zřejmý žádný důvod, proč by svěřenský fond v přijaté podobě fungovat neměl. Zvolené řešení se sice rozchází s doktrinální ortodoxií, ale je vysoce pravděpodobné, že zvláštní vztah mezi správcem, majetkem fondu a jeho účelem bude v krátké době akceptován jako legislativní fakt.

Hlavní potenciální překážkou plného rozvoje všech forem tohoto institutu se tak naopak spíše jeví některé aspekty úpravy, u nichž byl zákonodárce až přehnaně opatrný. O nich si více přečtete příště.