Na našich stránkách vás často upozorňujeme, jak důležité je pečovat o svá práva. Latinská formulka vigilantibus iura scripta sunt neboli práva patří bdělým je v praktickém životě použitelná častěji, než si myslíte. V tomto článku si řekneme, proč se i při stěhování do nového vyplatí zůstat „ve střehu“.
Jste společník nebo akcionář a plánujete se v blízké době stěhovat? Nezapomeňte si do seznamu subjektů, které je potřeba informovat o nové adrese, připsat ještě jednu důležitou položku. Jinak toho můžete později litovat, o čemž nás přesvědčilo i nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu.
V daném případě se společník ze společnosti s ručením omezeným obrátil na soud s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, která se uskutečnila bez jeho vědomí. Společník - žalobce se totiž na adrese, kam byla doručena pozvánka na valnou hromadu, již nezdržoval. A na novou adresu mu pozvánka nepřišla.
Zákon přitom vyžaduje, aby byla pozvánka na valnou hromadu doručena všem společníkům. V opačném případě valná hromada nebyla svolána řádně, což je důvod pro vyslovení její neplatnosti. Je zde ovšem jedno nezanedbatelné ALE. Nabízí se totiž otázka, zda jde k tíži společnosti i případ, kdy pozvánku doručila na „starou“ adresu společníka, protože ten ji o nové adrese neinformoval? Podle Nejvyššího soudu nikoliv.
Soud naopak zdůraznil, že pokud dotyčný společník po svém přestěhování nepožádal společnost o zapsání změny adresy do seznamu společníků, ač takovou možnost měl, zanedbal sám ochranu svých práv a nejde tak o chybu společnosti.
Pokud by soudy ve svých rozhodnutích uváděly i praktické ponaučení do budoucna, v tom předmětném by stálo asi toto: stěhující se společník by měl bez zbytečného odkladu oznámit novou adresu společnosti a současně si pohlídat, aby tato nová adresa byla zapsána v seznamu společníků a v obchodním rejstříku. Podle Nejvyššího soudu totiž pouhá faktická vědomost společnosti či jiných společníků o nové adrese společníka nestačí k tomu, aby tam musela být doručována i pozvánka na valnou hromadu.
Na závěr se ještě hodí poukázat na další, v praxi nikoli ojedinělou „neřest“ adresátů poštovních zásilek. Ta spočívá ve vědomém a častokrát i záměrném nepřebírání či nevyzvedávání zásilek. Cílem přirozeně je vyhnout se účinkům jejich doručení. Ti, kdo takto postupují, však zapomínají na pravidlo, které soudy opakovaně připomínají: písemnost se považuje doručenou druhému účastníku, jakmile se ocitne „ve sféře jeho dispozice“. Tedy například uložena na poště. Není přitom nezbytné, aby se účastník se zásilkou opravdu seznámil. Rozhodující naopak je, aby – objektivně vzato – tuto možnost měl.