Lidská DNA je citlivým údajem, protože umožňuje jednoznačnou identifikaci osoby a vypovídá mimo jiné o rodinných vazbách, pohlaví či etnické příslušnosti. Platí, že až na výjimečné případy je možné citlivé údaje zpracovávat pouze na základě výslovného souhlasu osoby, které se týkají. Dotyčný zároveň musí být o tom, že jeho osobní údaje mají být zpracovány, předem informován.

Mezi zmíněné „výjimečné případy“, kdy lze citlivé údaje zpracovávat bez souhlasu osoby, jíž se týkají, je právě předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů a pátrání po osobách. Zvláštním zákonem, který to umožňuje, je zákon o Policii České republiky, který ji opravňuje nakládat za určitých okolností i s citlivými údaji.

Policie mimo jiné může odebírat biologické vzorky, podle nichž lze získat informaci o genetickém vybavení lidí.  Může při tom i v „přiměřené míře“ překonat odpor poskytující osoby. Zpracování citlivých údajů včetně DNA se však má vždy týkat pouze konkrétního šetření, nikoliv dalšího zpracování a uchování pro účely vytvoření databáze pachatelů s citlivými údaji. Jinak řečeno to znamená, že jakmile policie ověří, zda je určitá osoba pachatelem trestného činu, měla by jeho DNA následně zlikvidovat a nikde ji nearchivovat. Zákon dnes totiž neumožňuje soustavně zpracovávat citlivé údaje pachatelů (včetně DNA) za účelem „paušálního“ odhalování trestné činnosti.

Soudy a ochrana osobnosti

Ke stejnému závěru dospěly také české soudy. Konkrétně Městský soud v Praze v rozhodnutí o žalobě na ochranu osobnosti, kterou se před časem určitý podnikatel domáhal, aby byl z Národní databáze DNA odstraněn jeho vzorek DNA. Dotyčný byl odsouzen za krácení daní a během svého pobytu ve věznici byl přinucen poskytnout vzorek své DNA. Problémem zmíněné databáze ale je, že byla vytvořena na základě pouhého pokynu policejného prezidenta, který je navíc tajný.

Soud při rozhodování vycházel mimo jiné z Úmluvy o ochraně lidských práv a z Listiny základních práv a svobod. Vedle toho se zabýval i stanoviskem Ústavního soudu a rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. Došel k rozhodnutí, že nakládání se vzorkem DNA je neoprávněným zasahováním do osobnostních práv, zejména do práva na nedotknutelnost soukromí, pokud se tak děje bez legitimních, zákonem stanovených cílů a bez jasně stanovených podmínek. To se týká zejména doby zpracování, bezpečnosti údajů, přístupu k údajům a likvidace údajů.

Rozhodnutí Městského soudu zatím není definitivní, budou o něm rozhodovat ještě vyšší instance. Je však nutné mu přikládat velkou pozornost. Reaguje totiž na současný problém potenciálně nezákonného zpracování osobních údajů pachatelů a může mít velké dopady na pátrání po pachatelích trestných činů v Česku.

Zpracovávat, či nezpracovávat lidskou DNA?

Je lepší, pokud policie vytváří databázi DNA, i když tím zasáhne do osobnostních práv a oslabí ochranu osobních údajů?  Nebo by bylo vhodnější, aby databáze DNA ve stávající podobě neexistovala, a to i za cenu toho, že bude těžší odhalovat spáchané trestné činy a předcházet jim? Když připustíme, že je pro nás přednější bezpečnost, budeme se muset zároveň vyrovnat s příchodem Velkého bratra? Odpovědi na tyto otázky jsou velmi složité.

Tyto velké otázky jsou v daném případě spíše v pozadí. Soudní řízení se vede o formálním základu pro databázi DNA, tj. že její zřízení by měl upravovat  zákon, nikoli jen podzákonný předpis, natož rozhodnutí policejního prezidenta či jiné osoby. Zákon by měl stanovit účel tohoto zpracování a musí být určeno, kdo je správcem a kdo za zpracování odpovídá. Očekáváme, že  z hlediska ústavnosti bude nutno v případě odběru DNA přinejmenším rozlišovat mezi pachateli závažných trestných činů a těch méně závažných.