Soudní dvůr svým rozsudkem vydaným na sklonku loňského roku nepotěšil společnosti Siemens, Mitsubishi Electric a Toshiba. Potvrzeny byly totiž verdikty nižší soudní instance, Tribunálu, ve věci tzv. PISU kartelu, kterého se účastnily i tyto firmy. „PISU“ je zkratka vztahující se k plynem izolovaným spínacím ústrojím.
Tzv. plynem izolovaná spínacího ústrojí jsou hlavní součástí elektrických rozvoden a jsou používány ke kontrole toku energie v elektrických rozvodných sítích. Komise ve svém rozhodnutí z ledna roku 2007 dospěla k závěru, že dvě desítky společností porušily článek 101 Smlouvy o fungování EU tím, že koordinovaly podle smluvených pravidel přidělování projektů PISU na celosvětové úrovni, aby byly zachovány kvóty, které do značné míry odrážely jejich odhadované historické podíly na trhu. K přidělování projektů PISU docházelo na základě společné „japonské“ kvóty a společné „evropské“ kvóty, které měly být posléze rozděleny mezi japonskými a evropskými výrobci.
Dohoda, podepsaná ve Vídni již v roce 1988, („dohoda GQ“) stanovila pravidla umožňující přidělení projektů PISU buď japonským, nebo evropským výrobcům a přičtení jejich hodnoty k příslušným kvótám sloužícím k udržování stabilní úrovně tržních podílů účastníků dohody. Soutěžitelé, kteří se účastnili kartelové dohody, uzavřeli nepsanou dohodu, na základě níž projekty PISU v Japonsku na straně jedné a v zemích evropských účastníků kartelové dohody na straně druhé, označované společně jako „domovské země“ projektů PISU, byly vyhrazeny japonským a evropským účastníkům kartelu. Projekty PISU v „domovských zemích“ nebyly předmětem výměny informací mezi oběma skupinami a nebyly přičítány k příslušným kvótám.
Dohoda GQ obsahovala rovněž pravidla týkající se výměny nezbytných informací o fungování kartelu mezi oběma skupinami výrobců, manipulace dotyčných výběrových řízení a stanovení cen za projekty PISU, které nemohly být přiděleny. Dohoda GQ se vztahovala na celý svět s výjimkou USA, Kanady, Japonska a 17 zemí západní Evropy. Projekty PISU byly v jiných evropských zemích než v „domovských zemích“ podle obecné dohody rovněž vyhrazeny evropské skupině a japonští výrobci se zavázali, že nebudou v případě projektů PISU v Evropě podávat nabídky.
Rozdělování projektů PISU mezi evropskými výrobci se podle Komise řídilo dohodou podepsanou rovněž ve Vídni též v roce 1988, nazvanou „E-Group Operation Agreement for GQ-Agreement“. Komise uvedla, že přidělování projektů PISU v Evropě probíhalo podle stejných pravidel a postupů, jakými se řídilo přidělování projektů PISU v jiných zemích. Konkrétně měly být projekty PISU v Evropě rovněž oznamovány, zapisovány do seznamu a přidělovány nebo jim byla určena minimální cena.
Česká stopa v případu
Případ je zajímavý tím, že se jím nezávisle na správním řízení vedeným Komisí zabýval i český Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) a české správní soudy. Předseda ÚOHS vydal v dubnu 2007 rozhodnutí, kterým účastníky kartelu PISU sankcionoval. Zmíněné rozhodnutí bylo s konečnou platností zrušeno Krajským soudem v Brně v roce 2012. Krajský soud v Brně shledal žaloby nedůvodné v těch částech, kde byla zpochybňována existence kartelu, účast jednotlivých skupin (koncernů) na kartelu, existence kartelu jako jednoho celku a reálný dopad kartelu na české území. Soud ovšem odmítl konstrukci ÚOHS, na základě které byla dovozena odpovědnost jednotlivých žalobců za faktickou účast skupin (koncernů), k nimž patří, na kartelu jako celku. Soud deklaroval, že dovození konkrétní odpovědnosti není opřeno o dostatečný podklad, není náležitě vysvětleno a působí nahodile. ÚOHS podle krajského soudu také neodůvodněně znevýhodnil ty žalobce, kteří náleželi do kartelizujících skupin (koncernů), jež byly vnitřně uspořádány do více subjektů.
Kasační stížnost ÚOHS směřující proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně pak Nejvyšší správní soud zamítl v dubnu loňského roku.