Rusko v optimistických 90. letech podepsalo mnohostrannou Dohodu k energetické chartě, která zahraničním investorům mj. garantuje, že jejich investice nebude znárodněna. Jenže přesně to se v Rusku společnosti Jukos stalo. Proč ale Rusko musí miliardy zaplatit? Vždyť Dohodu k energetické chartě jen podepsalo, ale neratifikovalo, a navíc od ní odstoupilo už v roce 2009. A jak arbitři určili výsledných 50 miliard dolarů? Podívejme se na některá fakta.

Divoký východ

Společnost Jukos vznikla v roce 1993 a do deseti let se pod vedením Michaila Chodorkovského stala čtvrtým největším soukromým producentem ropy na světě za společnostmi BP, Exxon a Shell. Ale již o čtyři roky později byl Jukos vymazán z obchodního rejstříku, když jeho šéfové byli v rámci trestních řízení odsouzeni na dlouhé roky do vězení a na základě daňových řízení byly Jukosu vyměřeny daňové nedoplatky ve výši asi 24 miliard dolarů. To Jukos samozřejmě položilo.

Co se stalo s majetkem společnosti? Ten se postupem připomínajícím absurdní divadlo dostal do rukou ruského státu – nejcennější součást společnosti Jukos oceněná na 21 miliard dolarů byla prodána na aukci za cenu 9 miliard, přičemž aukce se zúčastnil pouze jeden zájemce, a to jakási dva týdny stará společnost Bajkal se základním kapitálem 359 dolarů. O tři dny později byla společnost Bajkal koupena státní společností Rosněft…Tento postup nakonec rozhodce přesvědčil, že Rusko nejednalo fér a investici neochránilo, čímž porušilo své mezinárodní závazky.

Jeden podpis

Už v roce 2009 rozhodčí tribunál rozhodl, že se Rusko rozhodčímu řízení jen tak nevyhne. Rusko totiž argumentovalo, že Dohodou o energetické chartě není vázáno, neboť tuto pouze podepsalo, ale neratifikovalo, takže prý nemůže být podle této dohody souzeno. Rozhodci však upozornili na článek 45 dohody, který zavedl její tzv. prozatímní aplikaci. Tedy i státy, které dohodu jen podepsaly, jsou jí vázány. Článek 45 dohody navíc obsahuje také odstavec, který stanoví, že i když signatářský stát ukončí její prozatímní aplikaci, bude jí vázán dalších 20 let, a to ve vztahu k investicím realizovaným na jeho území před datem ukončení prozatímní aplikace dohody.

Dohoda o energetické chartě nicméně chrání pouze zahraniční investory. Proč tedy ochránila i  ruské občany, kteří ve společnosti Jukos vlastnili své podíly? Ti totiž své podíly v Jukosu vlastnili přes zahraniční společnosti, takže i na ně ochrana podle dohody dopadala.

“Špinavé ruce”

Poté, co rozhodci posoudili řadu dalších komplexních otázek ohledně své pravomoci zabývat se danými žalobami (každý ze tří rozhodčích nálezů má asi 600 stran), zabývali se výpočtem výše náhrady škody. Jak ale stanovit hodnotu společnosti, která zanikla před sedmi lety a už před deseti lety byla v aukci prodána její nejcennější část?

Obecně se v arbitrážích používají tři způsoby ocenění investice - srovnání s podobnými společnostmi, zhodnocení aktiv a pasiv společnosti a zhodnocení budoucího cash flow (DCF). Rozhodci zvolili metodu srovnání, když byli schopni srovnat hodnotu Jukosu s hodnotou obdobné společnosti oceněné v roce 2007. Hodnotu Jukosu ke dni vydání rozhodčího nálezu, tedy k 30. červnu 2014, rozhodci následně určili díky započítání indexu “RTS Oil and Gas” používaném na moskevské burze, a to na konečných 30 miliard dolarů. Rozhodčí tribunál následně doplnil, že investoři musí získat dalších 36 miliard dolarů za ztracené dividendy, které by získali od r. 2004, kdy byl Jukos v aukci prodán.

Výsledkem je tedy 66 miliard dolarů, nicméně pravomoc tribunálů v arbitrážích je velká a rozhodci s ní umí volně nakládat. Rozhodci uvedli, že i investoři mají “máslo na hlavě”, když v Rusku podnikali ne zcela legálním způsobem a využívali řadu “daňových optimalizací”. V rámci doktríny tzv. špinavých rukou tak rozhodci z výsledné částky odečetli 25 % a dospěli tak ke konečným 50 miliardám dolarů, což je suverénně největší přiznaná náhrada škody v historii investičních arbitráží. Doposud největší arbitráží byl případ Occidental vs. Ekvádor z roku 2012, kdy byly investorům přiznány necelé 2 miliardy dolarů.

Jak bude reagovat Rusko?

Rozhodčí řízení probíhalo v nizozemském Haagu, přičemž u nizozemských soudů je možné podat návrh na zrušení rozhodčích nálezů. Ruské ministerstvo financí už oznámilo, že právě tímto směrem se vydá. Tento postup je však údajně v Nizozemsku poměrně složitý a jeho výsledek tak poměrně nejistý. Investoři tedy zřejmě zahájí řízení o výkonu těchto tří rozhodčích nálezů, a to ve státech, ve kterých se nachází majetek Ruska a ve kterých lze výkonu rozhodčích nálezů bez větších problémů dosáhnout. Úspěch tohoto procesu mnoho napoví o funkčnosti nadnárodního fenoménu, kterým se za poslední desetiletí investiční arbitráže staly.