Vlastníte věc ještě s někým jiným a v tomto spoluvlastnictví již nadále zůstat nechcete? Na přikázání desatera - cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi - se rozhodně nespoléhejte, jak ukázal případ, který nedávno řešil Nejvyšší soud.
Každý asi tuší, že podílové spoluvlastnictví nemusí být vždy bezproblémové a může vést až k takovým konfliktům, které bude třeba řešit za pomoci nestranné třetí osoby či soudu. O tom se přesvědčili účastníci jednoho sporu, který skončil až před Nejvyšším soudem. O co v dané věci šlo?
Jednalo se o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem účastníků, kteří se na vzájemném vypořádání nebyli schopni dohodnout. Spor byl „okořeněn“ ještě tím, že proti sobě stáli rodinní příslušníci, konkrétně otec a dcera. Ti měli v podílovém spoluvlastnictví, o jehož vypořádání se jednalo, mimo jiné i rodinný dům. Otec (společně se svou družkou) užíval v domě menší bytovou jednotku umístěnou v přízemí a dcera (se svým druhem a jejich dvěma dcerami) obývala větší byt ve druhém podlaží, a to i přes to, že velikost podílů svědčila ve prospěch otce.
O přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví měl zájem jak otec, tak i jeho dcera.
Velikost podílů, nebo účelnost využití?
Pokud se účastníci nedohodnou na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, poskytuje jim zákon možnost, aby na jejich návrh provedl takové zrušení a vypořádání soud. Ten by měl v rámci svého rozhodování přihlédnout k velikosti podílů jednotlivých spoluvlastníků a taktéž k účelnému využití věci.
Přestože velikost podílů svědčila ve prospěch otce a zároveň měl otec k okamžité dispozici i finanční prostředky na vyplacení dcery, považoval soud za rozhodující účelnější využití nemovitostí, které bylo podle soudu na straně dcery. Zároveň za podstatný shledal soud i fakt, že by se dcera mohla do budoucna starat o nemovitosti lépe než otec, neboť ten by toho vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu nebyl schopen. Z těchto důvodů rozhodl soud prvního stupně tak, že podílové spoluvlastnictví k nemovitostem účastníků zrušil, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví dceři a zároveň dceři uložil, aby otci uhradila stanovenou náhradu na vypořádání. K odvolání otce následně odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
Kritérium solventnosti
Protože považoval otec rozhodnutí nižších soudů za nesprávná a vůči němu nespravedlivá, obrátil se v této věci nakonec na Nejvyšší soud. Ten primárně potvrdil, že je při vypořádání podílového spoluvlastnictví nutné přihlédnout k velikosti podílů a účelnému využití věci, nicméně nejde o hlediska rozhodující. Soud by měl posuzovat věc i s ohledem na další kritéria, která přicházejí v úvahu. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že stávající judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu zohledňuje v posledním období i další hledisko, kterým je solventnost účastníka k vyplacení spoluvlastnického podílu, a to jak co do schopnosti náhradu zaplatit, tak i z hlediska jejího včasného poskytnutí. Pokud by oba spoluvlastníci prokázali schopnost vyplatit toho druhého, svědčí kritérium solventnosti tomu, kdo může vyplatit druhého bez případného obstarávání prostředků od třetích osob.
Vzhledem k tomu, že v řízení otec prokázal, že je schopen vyplatit dceru okamžitě a dcera naopak takovou možnost neměla, svědčilo kritérium solventnosti ve prospěch otce. V jeho prospěch navíc „hrálo“ i kritérium velikosti podílů. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů jako nesprávné, a proto je zrušil. Závěrem soud ještě doplnil, že věk a zdravotní stav spoluvlastníka nemohou být rozhodujícím měřítkem toho, který ze spoluvlastníků bude schopen zajistit údržbu nemovitosti, neboť starší a nemocný spoluvlastník může tuto údržbu zajistit za úplatu i prostřednictvím třetí osoby (například stavební či úklidové firmy), zejména za situace, že na takové zajištění má dostatek finančních prostředků.
Toto rozhodnutí, týkající se pravidel pro přikázání věci do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků, je důležité i z pohledu nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), který kritéria pro přikázání věci nestanoví, a ponechává je tak na úvaze soudů. Jinými slovy z něho lze vycházet i v případě sporů, které se budou posuzovat již podle nového občanského zákoníku.