Případy bez možnosti volby, vůči komu a který nárok uplatnit

Podle již dlouhodobě ustálené judikatury NS ČR platí obecně, že o bezdůvodném obohacení a povinnosti vydat je ochuzenému věřiteli lze ve vztahu mezi těmito subjekty uvažovat pouze tehdy, jestliže u toho, kdo zmenšením majetku získal prospěch, nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu vůči věřiteli. Jinak řečeno: vznikla-li škoda (tj. zmenšení majetku poškozeného, popř. ušlý zisk), došlo-li k porušení povinnosti a vznikla-li tato škoda v důsledku onoho porušení povinnosti, bude se věc muset řešit v režimu odpovědnosti za škodu. Pokud se však majetek věřitele zmenšil, aniž jsou dány předpoklady odpovědnosti za škodu, a někdo z onoho zmenšení měl prospěch tak, že získal plnění zejména bez právního důvodu či z důvodu, který odpadl, bude se věc řešit v režimu úpravy institutu bezdůvodného obohacení.

Případy s možností volby

Může ovšem nastat i situace, že v důsledku porušení povinnosti skutečně vznikne jak škoda, tak i bezdůvodné obohacení. Nejvyšší soud ČR řešil případ, kdy na základě převodních příkazů podepsaných funkcionáři subjektu A, byl z jeho účtu převeden obnos na účet subjektu B. Mělo tím dojít k uhrazení smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti A vůči B. Následně však vyšlo najevo, že pokuta nebyla sjednána platně a že příkaz k převodu funkcionáři neměli dát. O co se majetek A zmenšil, o to si B „polepšil“. Zmenšení majetku A, vzniklé porušením povinnosti funkcionářů, představuje škodu, kterou jsou mu povinni uhradit. Zvětšení majetku B představuje obohacení získané na úkor A bez právního důvodu (popř. z důvodu, který odpadl). Subjektu A tak vznikly současně dva nároky: vůči jeho funkcionářům nárok na náhradu škody a stejně velký nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči B. Subjekt A tak vystupuje v roli poškozeného i ochuzeného současně a současně má jako věřitel samostatné nároky vůči dlužníkům, jimiž jsou jednak jeho funkcionáři – škůdci, a jednak obohacený, který získal plnění bezdůvodně.

Ze závěrů, které NS ČR přijal v této věci, lze pro případy takového souběhu nároků dovodit tyto zásady:

• obecně není vyloučeno, aby to, co je z pohledu věřitele vůči škůdci škodou, bylo z jeho pohledu vůči obohacenému bezdůvodným obohacením; věřitel může vystupovat současně v roli poškozeného i v roli ochuzeného;

• jestliže věřiteli vznikne nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku škůdcova porušení povinnosti, není tím vyloučeno, aby mu vzniklo také právo na vydání bezdůvodného obohacení, které získala jiná osoba na jeho úkor právě díky zmíněnému porušení povinnosti, a naopak;

• jsou-li pak u věřitele skutečně splněny předpoklady jak pro nárok na náhradu škody, tak pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení, může takový věřitel požadovat plnění (i jen) od kteréhokoli z těchto dlužníků, popř. od všech současně;

• uplatněním jednoho není podmíněno uplatnění druhého z těchto dvou nároků;

• neplatí, že by si věřitel musel vybrat, nebo že by uplatnění, vymáhání či uspokojení jednoho z odpovídajících nároků mělo přednost před druhým;

• věřitel se může domáhat každého z těchto nároků samostatnou žalobou;

• v rozsahu plnění jednoho z takovýchto dlužníků zaniká nárok věřitele i vůči druhému (ostatním) z nich (nejde tu však o případ solidarity dlužníků)

• věřiteli se ale nesmí dostat celkově větší částky, než o jakou přišel.

Pro druhý okruh případů bude dále namístě dostatečně vzít na zřetel požadavek péče řádného hospodáře. Při respektu k němu lze doporučit, aby byly uplatněny a vymáhány nároky jak vůči škůdcům, tak vůči obohaceným. Zvýší se tím pravděpodobnost navrácení hodnoty majetku do stavu před jeho zmenšením. Nejde tu však o tzv. solidaritu dlužníků, kdy jsou tito povinni plnit solidárně, což se jinak v rozsudku vyjadřuje slovy, že žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně. Pro předmětnou situaci se někdy používá označení „falešná solidarita“, kdy podobnost s „pravou“ solidaritou spočívá toliko v tom, že věřiteli se nemůže dostat celkově více, než o kolik přišel.