Je otázkou, zda při existenci nulové hranice, za kterou nelze snižovat sazby, má Fed možnost zvýšit agregátní poptávku. Pokud ano, může bojovat s deflací i nezaměstnaností, pokud ne, bojovat nemůže.
Fed může tisknout peníze, a když u něčeho zvýšíte nabídku, cena bude klesat. Jak jsem se ale snažil upozornit již před dlouhou dobou, tato jednoduchá závislost nefunguje, když jsou krátkodobé sazby blízko nuly. Lze na to hledět následovně: Pokud Fed nakupuje na trhu krátkodobý dluh nově vytištěnými penězi, obvykle to má vliv na krátkodobé sazby, protože dluhopisy a peníze nejsou dokonalými substituty. Peníze vynášejí méně, ale jsou likvidnější.
Pokud jste ale nakoupili tolik dluhu a vytvořili tolik peněz, že sazby se blíží nule, veřejnost je likviditou saturována, peníze drží jako uchovatele hodnoty a není rozdílu mezi nimi a dluhopisy. Peníze a dluhopisy se tedy stávají dokonalými substituty. Nákupy na trhu pak nemají žádný účinek, jsou jednoduše jen výměnou jednoho aktiva s nulovým úrokem za jiné.
Proč tedy prostě neházet peníze z vrtulníku? Vzpomeňme si ale opět, že hotovost a dluhopisy jsou ekvivalenty. Tento krok by byl tudíž stejný jako jednorázové snížení daní. A pak bychom čekali, že lidé většinu z něj ušetří. Pokud věříme v Richardovu ekvivalenci, pak by měli ušetřit vše.
Na svém jednoduchém modelu z roku 1998 ukazuji, že je jen jediný způsob, jak Fed může něco změnit: Musí důvěryhodně slíbit, že bude v budoucnu tisknout peníze i poté, co nebude relevantní nulová hranice. V praxi je to složitější, protože dlouhé a krátké dluhopisy nejsou perfektními substituty a Fed může zapůsobit i tím, že bude nakupovat dlouhé dluhopisy. Vždycky se mi ale zdálo, že Ben význam tohoto kroku trochu přehání. V jednom svém projevu navrhoval vytvoření horní hrance pro výnos dvouletých dluhopisů. Jaký by to mělo efekt nyní, když i tyto dluhopisy vynášejí 0,67 %?
Uvedené je výtahem z článku „Nobody Understands The Liquidity Trap“, jehož autorem je Paul Krugman.
(Zdroj: NYT)