V určitých cyklech se stalo módou povyšovat monetární politiku a její možnosti nad politiku fiskální. Je údajně více předvídatelná a predikovatelná, rychlejší, bez dalekosáhlých dlouhodobých dopadů způsobených vysokým zadlužením… Někteří obhájci moci uvolněné měnové politiky zacházejí dokonce tak daleko, že aplaudují současným krokům řady evropských vlád k omezení jejich zadlužení rozpočtovými úsporami a fiskálními škrty a věří, že negativní efekty zvládne vyřešit měnová politika sama. To je ovšem v současném ekonomickém prostředí jednoduše nonsens.
Před zhruba čtvrtkou století zastánci měnové politiky (a její všemocnosti) propagovali myšlenku monetarismu. Za nejvýhodnější intervenci do ekonomiky považovali udržování stabilního růstu peněžní zásoby. Je otázkou, jak by se k tomu měl Fed postavit nyní, když se rychlost a cirkulace peněz v ekonomice významně změnila a země, které sázeli na jistotu monetarismu, se ocitají ve značné nejistotě. Tradiční měnová politika sází na nastavení krátkodobých úrokových sazeb. Avšak, i když ponecháme stranou fakt jen velmi omezeného prostoru pro zásah se sazbami blízko nule, dopad tohoto očekávání na reálnou ekonomiku je i tak velmi nejistý. Fundamentální důvod je zřejmý: to co je důležité pro firmy a spotřebitele, je reálný úrok, který musí platit, nikoli nominální sazba, a ten je zejména v dnešním prostředí zcela mimo dosah centrální banky. Fed dokáže zdroje zpřístupnit bankám za téměř nulu, ale ty je dále zpřístupňují malým a středním podnikům a spotřebitelům za sazby zcela jiné – mnohem vyšší. Ano, také poslední americká recese byla řešena nízkými úrokovými sazbami a stimulací ekonomiky touto cestou, ale dopady těchto kroků jsou pro Spojené státy v dlouhém období zničující. Firmy na tyto nízké sazby (viz banky versus SME’s) neodpověděly růstem investic. Byla to monetární politika (doprovozená neadekvátně slabou regulací), která stimulovala ekonomiku nafukováním inflace a bubliny na trhu nemovitostí, na což reagoval boom spotřebitelských výdajů. Mělo by být jasně viditelné, že měnová politika nevyvedla ekonomiku z problémů současnosti. To nejpříznivější, co se dá říci, je snad to, že zastavila zhoršování situace, cestou kvantitativního uvolňování. Již nyní řada minulých a současných fandů monetární politiky připouští, že dopad této snahy je velmi nejistý. Navíc zde máme dlouhodobé náklady. Fed nakoupil více než bilion dolarů hypoték a dlouhodobých vládních dluhopisů, jejichž hodnota bude padat s oživující ekonomikou a to je přesně důvod, proč zájem nenalezli a nenaleznou ze strany soukromého sektoru.
Podívejme se na protipól v podobě fiskální politiky. Pokud například zvýšíme zajištění v nezaměstnanosti, umíme s určitou přesností říci, kolik z toho objemu bude vydáno v rámci skutečných výdajů. Kritici upozorňují na vytlačovací efekt soukromých investic. Ano, jsou doby, kdy tento efekt funguje, ale není to případ dneška. Úrokové sazby zůstávají na rekordně nízkých úrovních. Každý, kdo sází na tradiční měnovou politiku, musí sázet také na její schopnost předchozí uvolnění zpětně absorbovat. Ve hře jsou navíc další významné faktory. Například nahrazování budoucích závazků snižováním spotřeby. Bylo by hezké, kdyby se tak stalo například při zavedení daňovým úlev Rushovou vládou v letech 2001 a 2003, místo toho ale míra úspor ještě více klesla, dokonce do blízkosti nuly… Kritici fiskální politice také zazlívají, že způsobuje neférové mezigenerační dopady. Pokud otevřeme oči, uvidíme, že monetární politika může mít tyto dopady ještě mnohem horší. V řadě zemí vedla k dluhově financované spotřebě. To je také případ, jak právě měnová politika fungovala v poslední dekádě ve Spojených státech. V zrcadle k tomu: schopností fiskální politiky je cílit na investice do vzdělání, technologií či infrastruktury. I při zvýšení vládního dluhu tak cíleně prováděná fiskální politika může více než samotné náklady stimulu zvýšit hodnotu aktiv na druhé straně vládní bilance. Historie tomu dává zapravdu. Když v ekonomice, tak jak je tomu i nyní, existuje nadbytek kapacit v privátním sektoru, veřejné výdaje mohou pomoci zvýšit výkon v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. Navíc, pokud se finanční trhy budou chovat racionálně, takové investice by měly snížit výpůjční náklady zemí, které se pro racionální fiskální investice rozhodnou.
Je faktem, že s ohledem na komplexnost ekonomického systému, obtížnost předpovědět tržní očekávání v tomto období a další iracionální vývoj trhu. Recese, jako je svojí hloubkou ta současná, se udává řádově jednou za 75 let. Co je pravdou v normálních časech, je jen málo relevantní nyní. Zvláště v případech, kdy centrální banka provádí masívní QE (po masívním QE 1 uvažuje o masívním QE 2). Myslet si, že si vystačíme s řešením měnovou cestou a to dokonce v krátké době, je čiré bláznovství.
Autorem textu je Joseph Stiglitz, profesor Kolumbijské univerzity a nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001, psáno pro FT