Před několika stoletími byla Evropa z ekonomického hlediska k nerozeznání od jiných částí světa. Kolem roku 1500 by ji šlo dokonce označit za zaostalý kontinent. Střelný prach, kompas a snad i tiskařský lis – tři vynálezy, které podle Karla Marxe předznamenaly vzestup buržoazie, – pochází s největší pravděpodobností z Číny. V 19. století už bylo všechno jinak. Západní Evropa a části Severní Ameriky neuvěřitelně zbohatly, zatímco téměř všude jinde panovala strašná bída. Ekonomičtí historikové tento jev nazývají „Velká divergence“.
Načasování evropského vzestupu zůstává dodnes předmětem diskuzí. Podle jedněch odstartoval kolem roku 1800, podle jiných už dřív (viz graf). Vzhledem k značné nespolehlivosti důkazního materiálu bude debata zřejmě pokračovat, dokud budou existovat příslušné katedry a vypisovat se štědré výzkumné granty. Zajímavějším tématem je spor ohledně příčin Velké divergence.
HDP na hlavu světových velmocí od roku 1300, v dolarech očištěných o inflaci.
Dlouhou dobu byla za prazáklad novověké evropské dominance považována kultura. Německý sociolog Max Weber hospodářský úspěch připisoval protestantské etice, která prý obyvatele nabádala k šetrnosti, racionalitě a starosti o materiální zabezpečení. Jiné civilizace podle Webera tyto hodnoty neuznávaly a na podnikavost a hromadění majetku se dívaly s nedůvěrou. Podobně argumentuje Thomas Sowell ze Stanford University, který ale místo Kalvinistů vyzdvihuje Velkou Británii jako kolébku osobní i ekonomické svobody, jejíž příklad se ostatní země postupně naučily napodobovat.
Druhý tábor akademiků teze o evropské kulturní výjimečnosti odmítá a tvrdí, že Evropa zbohatla na úkor zbytku světa, skrze plundrování a vykořisťování kolonií. Americký historik James Blaut považuje rok 1492, kdy Kryštof Kolumbus přistál u amerických břehů, za „předěl mezi fundamentálně odlišnými evolučními epochami.“ Od té doby Evropa nasávala suroviny, zlato a otroky a záměrně udržovala ostatní země ve stavu zaostalosti.
Zuřivá debata mezi dvěma skupinami má společného jmenovatele – kulturu. Jiní vědci hledají vysvětlení jinde. Americký geograf a fyziolog Jared Diamond připisuje hlavní roli v evropské růstové story přírodním podmínkám. Podle něj měl kontinent výhodu v přítomnosti zdomácnitelných zvířat a rostlin. Jeho populace byla navíc odolnější vůči nemocem. Souhra těchto faktorů vedla k vyšší produktivitě a také hustšímu zalidnění. To zase umožnilo rozvoj měst, samospráv, vzdělaných tříd, které dále přispívaly k hospodářskému rozkvětu, atd.
Další skupina akademiků tyto závěry vášnivě odmítá jako „environmentální determinismus,“ v němž jsou přírodní podmínky jedinou hnací silou lidského chování. Joel Mokyr z Northwestern University Diamondovu práci neodsuzuje, ale tvrdí, že i když jsou geografické a fyziologické aspekty důležité, nepodávají o ekonomické historii ucelený obrázek. Vzestup Evropy podle něj umožnilo mnoho nejrůznějších skutečností, včetně rozvoje kritického myšlení a pádu mnoha církevních dogmat v 16. století. Ekonom Daron Acemoglu v knize o úpadku velmocí „Why Nations Fall“ zmiňuje Slavnou revoluci v Británii z roku 1688, která oslabila pravomoci panovníka. Po ní se prý lidé přestali bát, že jim vrchnost sebere těžce vydobytý majetek, což měl pozitivní efekt na hospodářskou aktivitu.
Podle Mokyra k Velké divergenci přispělo mnoho faktorů, přičemž žádný z nich nemohl být sám o sobě dostatečně silný. Takový závěr možná někoho neuspokojí, avšak v době všeobecného zatracování „vrozené lenosti“ národů předluženého jižního křídla eurozóny možná neuškodí připomenout, že kultura za všechno nemůže.
(Zdroje: Free Exchange, Mokyr, J. ‘Innovation in a historical perspective: tales of technology and evolution’, in Steil, B., Victor, D. G., & Nelson, R. R. (Eds.). (2002). Technological innovation and economic performance. Princeton University Press, Pomeranz, K. (2009). The great divergence: China, Europe, and the making of the modern world economy. Princeton University Press.)