Existuje pozoruhodná podobnost mezi prohlášením prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho po nedávném zasedání Rady guvernérů ECB a první výpovědí šéfky amerického Federálního rezervního systému Janet Yellenové před Kongresem: oba prohlásili, že jejich politická rozhodnutí budou zohledňovat pouze domácí podmínky. Země s rozvíjejícími se ekonomikami, přestože jsou vystavené značným druhotným dopadům měnových politik rozvinutých států, v tom jinými slovy zůstaly samy.
Tím se potvrzuje, co úřady v rozvíjejících se zemích už nějakou dobu vědí. V roce 2010 – po ohlášení třetího kola kvantitativního uvolňování Fedem – obvinil brazilský ministr financí Guido Mantega rozvinuté země, že vedou globální „měnovou válku“. Politika rozvinutých ekonomik koneckonců hnala vydatné a volatilní kapitálové toky na velké rozvíjející se trhy, kde tlačila vzhůru jejich měnové kurzy a poškozovala jejich exportní konkurenceschopnost – brazilská prezidentka Dilma Rousseffová později označila tento jev za „kapitálové cunami“.
Dopad nedávného zeslabování měnového stimulu rozvinutými ekonomikami je neméně silný. Od loňského května, kdy Fed ohlásil záměr zahájit utlumování nákupu aktiv, je kapitál pro rozvíjející se ekonomiky méně dostupný a dražší – tento posun je obzvláště bolestný pro země, které jsou kvůli vysokým schodkům běžného účtu závislé na zahraničních financích. Guvernér Indické rezervní banky Raghúram Rádžan v reakci na to označil politiku rozvinutých zemí za „sobeckou“ a konstatoval, že „mezinárodní měnová spolupráce se rozpadla“.
Rozvíjející se ekonomiky mají samozřejmě spoustu vlastních problémů. Nelze však popřít, že se tyto země staly obětí měnové politiky rozvinutých států, která v posledních třech desetiletích zvýšila volatilitu kapitálových toků. Podle Světového ekonomického výhledu Mezinárodního měnového fondu z dubna 2011 se sice volatilita kapitálových toků zvýšila celosvětově, ale v rozvíjejících se ekonomikách je vyšší než v těch rozvinutých. Podobu finančních cyklů určují převážně šoky vzniklé v rozvinutých ekonomikách, avšak ty jsou zároveň klíčovými faktory určujícími hospodářské cykly na rozvíjejících se trzích.
Druhotné dopady měnové politiky rozvinutých ekonomik navíc přesahují rámec finančních šoků. Rozvíjející se ekonomiky trpí také důsledky vnějších nerovnováh rozvinutých zemí – zejména nafukujícího se přebytku běžného účtu eurozóny.
V posledních několika letech podnikly deficitní ekonomiky na okraji eurozóny – a v nedávné době také Itálie – masivní vnější úpravy, přičemž Německo a Nizozemsko si zachovaly vysoké přebytky. V důsledku toho dopadá zátěž spojená s vyvažováním rostoucího přebytku eurozóny převážně na rozvíjející se ekonomiky, což přispívá ke zpomalení jejich růstu.
Tyto druhotné dopady jsou přesně tím, čemu měla mezinárodní spolupráce – například takzvaný „proces vzájemného hodnocení“, který skupina G-20 zavedla v roce 2009 – bránit. MMF vytvořil důmyslný systém multilaterálního dohledu nad makroekonomickou politikou velkých zemí, který obsahuje „zprávy o konsolidovaném multilaterálním dohledu“, zprávy o druhotných dopadech pro takzvanou „systémovou pětku“ (USA, Velkou Británii, eurozónu, Japonsko a Čínu) nebo „zprávy o externím sektoru“ vyhodnocující globální nerovnováhy.
Pro prevenci druhotných dopadů se však tento systém ukázal jako zcela neúčinný – v neposlední řadě proto, že ho Fed a ECB jednoduše ignorují. Vzhledem k tomu, že americký dolar a euro představují hlavní dvě mezinárodní rezervní měny, měly by se druhotné dopady pokládat za novou normu.
A aby toho nebylo málo, návrh zákona o dotacích v objemu 1,1 bilionu dolarů pro operace federální vlády, na němž se minulý měsíc dohodl americký Kongres, nezahrnuje žádné peníze na rekapitalizaci MMF, což je hlavní nástroj mezinárodní měnové spolupráce. Toto rozhodnutí představuje další neúspěch pro reformy MMF zaměřené na zvýšení vlivu rozvíjejících se ekonomik.
Vzhledem ke značnému přínosu, který by stabilní a prosperující rozvíjející se ekonomiky znamenaly pro světovou ekonomiku – příkladem čehož byla jejich role při podpoře globálního růstu po nedávné krizi – je změna současného stavu v zájmu všech. Skupina G-20 a Mezinárodní měnový a finanční výbor MMF musí pracovat na tom, aby uvedly realitu do souladu s rétorikou spolupráce v oblasti makroekonomické politiky. K nedávným prohlášením Draghiho a Yellenové se proto musí přistupovat jako k bodu nula.
José Antonio Ocampo, profesor Kolumbijské univerzity, působil jako zástupce generálního tajemníka Organizace spojených národů pro hospodářské a sociální otázky a jako ministr financí Kolumbie. S Luisem Bértolou napsal knihu The Economic Development of Latin America since Independence (Hospodářský rozvoj Latinské Ameriky od získání nezávislosti).
Copyright: Project Syndicate, 2014.