Tento týden byla zveřejněna nová čísla týkající se inflace v Číně. Potvrzují se obavy, které jsem zde shrnul minulý pátek. Inflační tok informací bude pokračovat týden příští a to dvěma vyspělými ekonomikami, které dovedly využít pozitiv kvantitativního uvolňování. V úterý se dozvíme, jak se vyvíjí situace ve Velké Británii, ve středu v USA.
První z následujících grafů ukazuje dlouhodobější vývoj celkové inflace v USA. V předkrizových letech sloužila „cílová“ 2 % spíše jako dno skutečného růstu cen, v pokrizových letech je to zase strop. Jak je to v době, kdy probíhalo masivní kvantitativní uvolňování možné? Jednoduše: Nabídka peněz může prudce růst, pokud ale roste pomaleji, než poptávka po penězích, prudkou inflaci nevyvolá (viz níže). Nemusí dokonce ani udržet inflaci na žádoucích úrovních.
Pozornost a nekončící kritika (varování před vysokou inflací ...) netradiční monetární politiky se sice většinou upínala na USA, skutečný boj o monetární stimulaci byl ale veden ve Velké Británii. Důvod jasně ukazuje další graf. Mezi lety 2010 a 2012 vzrostla britská inflace až na 4 – 5 %. Pro Bank of England tak bylo mnohem těžší obhájit tezi, že uvolněná monetární politika za daných podmínek nevyvolá dlouhodobě vysoký růst cen. V roce 2012 už se inflace prudce obrátila směrem dolů. Bank of England nyní tvrdí, že inflace může na čas klesnout i pod 1 % a cíle na úrovni 2 % bude možná dosaženo až na konci současného tříletého výhledu.
Jak jsem uvedl, bavíme se o dvou ekonomikách, které dovedly relativně úspěšně využít strategii kvantitativního uvolňování, ale možná hlavně strategii sebenaplňujícího se proroctví (více jsem o tom psal v minulém příspěvku). Skalní zastánci teorie, že vysoká inflace se kvůli „tištění peněz“ prostě musí dostavit, posouvají své predikce do stále vzdálenější budoucnosti (či hovoří o inflaci cen aktiv, což je trochu zavádějící koncept).
Co si myslí trh? Poslední graf ukazuje inflaci v následujících pěti letech, kterou implikují ceny na dluhopisových trzích. Není třeba dlouze rozebírat, že trhy na výmarské predikce vůbec nevěří, zajímá je spíše japonizace USA a hlavně Evropy. V USA klesla očekávaná inflace až znatelně pod 1,5 %. V Německu (nejsilnější ekonomice eurozóny) nyní klesá průměrná očekávaná inflace v následujících pěti letech na nulu. Někde se prostě stále urputně bojuje ve válce, která už dávno skončila.
Nová ekonomická „válka“ je dána tím, jak se mění poměr mezi poptávkou a nabídkou peněz. Až nedávno jsem si uvědomil, jak zavádějící může být vyjádření typu „roste poptávka po penězích“. Znamená to, že lidé/soukromé subjekty chtějí ještě více peněz, než obvykle? Ano, ale v relativním slova smyslu. Neznamená to, že každý chtěl být milionářem a nyní už jen desetimilionářem. Růst poptávky po penězích značí růst poptávky po likvidních aktivech relativně k aktivům méně likvidním, rizikovějším (celkově bohatí chtějí být všichni stále stejně).
Pokud centrální banka zvyšuje nabídku peněz, vyměňuje si se soukromým sektorem aktiva – dostává od něj ona ne tolik chtěná aktiva s menší likviditou (většinou dluhopisy) a dává mu naopak hotovost, respektive rezervy. Tyto rezervy jsou pak kryty přesně tím, co banka centrální od soukromého sektoru obdrží – prodáme jí dluhopis a ona nám dá hotovost, kterou vytvoří „proti“ získanému dluhopisu. To je onen „tisk peněz“, to je růst peněžní nabídky v reakci na růst poptávky po penězích. A to je pokrizové „bitevní“ pole, které vyžaduje úplně jiné strategie, hodnocení a cit, než situace před několika desetiletími.