Ljudmila Savčuková nedávno zveřejnila své zkušenosti s prací pro ruskou „továrnu na propagandu“ v Petrohradu. Během rozhovoru pro Der Spiegel hovoří rychle, neustále jí přitom vyzvánějí dva z jejích telefonů. Novináři mají totiž zájem o informace ohledně její předchozí práce profesionálního internetového „trola“. Dívka opakuje, že tuto práci přijala proto, že je novinářkou a chtěla infiltrovat organizaci platící lidem za to, jaké příspěvky dávají na internet. Spolu se skupinou dalších lidí tak založila organizaci InfoPeace a nyní chce svého bývalého zaměstnavatele žalovat a vynést tak na světlo praktiky ruské vlády.
„V říjnu minulého roku jsem se rozhodla, že celou věc prozkoumám zevnitř. Hovořila jsem s několika přáteli a radila se i s právníky,“ říká Savčuková. Poté prý musela podepsat několik dokumentů, včetně zákazu vynášení informací a hovorů s novináři. Internetová propaganda podle ní využívá zejména , , YouTube, Livejournal.com a některé ruské sítě. K tomu se přidávají diskuse na významných portálech a v Rusku populárních webových stránkách.
Většina práce pro „továrnu“ probíhá v ruštině, některé příspěvky jsou ale psány i v angličtině a významnou roli hraje ukrajinština. Petrohrad je přitom podle Savčukové jen jednou ze základen, další prý existují v Moskvě a v samotném Petrohradu je i druhá informační kancelář, která je ovšem mnohem více utajována. Práce je rozdělena na jednotlivá oddělení, která mají na starost konkrétní webové stránky. Jinde se zase vydávají za novináře a provozují stránky, které se vydávají za stránky tiskových agentur. K tomu se přidávají i videoblogeři.
Peníze nejsou vypláceny na základě smluv, ale z ruky do ruky. Savčuková chce právě tento fakt využít pro to, aby „vytáhla celou věc na světlo“. „Zaměstnanci“ totiž neplatí žádné daně ani pojištění. Přijdou si přitom zhruba na 50 000 rublů měsíčně, což je asi 800 eur. „Nikdo přesně neví, odkud ty peníze jdou. Jako ruské občance mi hodně vadí, že nejsou peníze na důležité věci, ale na takovýhle nesmysl se najdou,“ říká aktivistka. Ta podle svých slov nikdy neviděla někoho, kdo celou věc řídí, ale jejím cílem je, aby tyto věci zjistili soudy.
Typickými „troly“ pracujícími v popsaných zařízeních jsou studenti a „nejhorší na celé věci je to, že je vůbec nezajímá, co vlastně píší“. Podle Savčukové tak někdy dochází i k porušování zákona o extrémismu, protože na diskusích se hovoří třeba o smrti Ukrajinců či Američanů. „Je živena nenávist mezi národy. Ti lidé píšou jednu věc dnes, druhou zítra a pozítří zase něco jiného. Pak ti lidé půjdou do reálného života a někoho zabijí,“ říká aktivistka. Instrukce k tomu, o čem psát, přitom dostávají přes vnitřní síť. Příkladem byla smrt Borise Němcova, kdy se mělo psát o tom, že si za ni mohl sám. Příspěvky pak začínaly například následovně: „Včera jsem se tak procházel v parku a najednou mě napadlo, jak špatně na tom Evropa vlastně je.“
Savčuková říká: „Dlouho jsem si nebyla jistá, zda mám používat své pravé jméno. Bála jsem se například temných podchodů, ale nyní už jsem si zvykla. Žádné výhrůžky jsem nedostala.“ A na otázku, zda mají oni trolové nějaký vliv na reálný svět, odpovídá: „Rozhodně. Agresivita a nenávist se přelévají do skutečného světa.“
Zdroj: Der Spiegel