Pokud Británie z EU skutečně odejde, bude to mít dopad zejména v geopolitické oblasti. Bude otřesena rovnováha sil v samotné Evropě a EU bude muset přemýšlet i o tom, jaká bude její role ve světě. Evropská dynastie moci má svůj základ ve spojenectví Německa a Francie. Konflikt mezi těmito dvěma zeměmi vyvolal všechny tři kontinentální války, které proběhly mezi roky 1870 a 1945. Ukončení těchto konfliktů pak vedlo k míru, který nastal po druhé světové válce. Ten pak představoval hlavní stavební kámen následné integrace a vzniku EU. Francie a Německo ale nejsou jedinými zeměmi, která dávají Evropě směr. Role Velké Británie spočívala v tom, že fungovala jako prostředník mezi zmíněnými dvěma mocnostmi a tím stabilizovala jejich vztah a následně celou situaci v Evropě.
Když Francie a západní Německo založily Evropské hospodářské společenství, které se stalo základem EU, sledovaly dva cíle. Prvním bylo vytvoření politické a ekonomické struktury, která by tyto dvě země připoutala k sobě a zabránila by vypuknutí další evropské války. Druhým cílem bylo rozproudění obchodu, který by zvedl válkou poničenou evropskou ekonomiku. Obě země byly potěšeny dosaženým úspěchem. Francie se radovala z toho, že její soused byl neutralizován a ona si udržela vliv na evropskou politiku. Německo zase těšilo úspěšné obnovení vztahů se Západem.
Postoj Velké Británie k evropskému projektu nebyl jednoznačný. Coby ostrovní země byla uchráněna řady negativních událostí, které postihly kontinentální Evropu. Když došlo k tomu, že Británie na kontinentu nějak intervenovala, bylo jejím cílem obvykle jen udržení rovnováhy sil a udržení její bezpečnosti. Když vzniklo EHS, Londýn byl zpočátku skeptický a obával se každého plánu, který měl přesunout jeho suverenitu směrem do Bruselu. Francie se navíc snažila držet Británii mimo vzniklý ekonomický blok. Nechtěla nabídnout členství zemi, kterou Charles de Gaulle nazval „trojským koněm Američanů“. Francie také nechtěla soutěžit se zemí, která se stejně jako ona sama mohla v EHS ucházet o vedoucí pozici. Nebylo tak překvapením, když v šedesátých letech dvakrát vetovala členství Británie v tomto
bloku.
Na počátku sedmdesátých let se ale vývoj změnil, protože Němci a Francouzi pochopili, že je důležité rozšířit počet členů EHS. Londýn zase ztratil své kolonie a měnil své mezinárodní priority a obchodní vztahy. Na prvním místě u něj ale stál právě obchod a ne plány na vybudování federální Evropy. Na rozdíl od Francie a Německa neplánoval vytvoření Spojených států evropských. Londýn se tak dlouhodobě snažil o omezení svých příspěvků do společného rozpočtu a zároveň o omezení obchodních bariér. Margaret Thatcherová hovořila o EEC jen jako o dohodách suverénních zemí, které mají zajistit volný obchod, a podporovala rozšíření bloku východním směrem. Ona i její nástupci se domnívali, že to jednak urychlí transformaci bývalých komunistických zemí a zároveň se rozšíří trh pro britské exporty.
Britská strategie měla pouze omezené výsledky, ale i tak platí, že Brexit by významně změnil rovnováhu sil v Evropě. Německo se na tuto zemi spoléhá v oblasti volného obchodu, kde se někdy dostává do sporu s protekcionistickou Francií. Francie zase vidí Británii jako klíčového partnera v oblasti obrany a potenciálního spojence proti rostoucímu vlivu Německa. Pokud z těchto rovnic Británii vyjmeme, jemná rovnováha se rozpadne. Stane se tak navíc v době, kdy je fragmentovaná celá Evropa a Německo ani Francie s jejím současným stavem spokojeny nejsou.
Sever proti Jihu, Východ proti Západu
Britský odchod by zvýšil rovněž tenze mezi Severem a Jihem Evropy. Jižní země chtějí přeměnit EU na transferovou unii, která bude přesouvat bohatství mezi relativně bohatým Severem a chudším Jihem. Severní Evropa by zase měla ráda kontrolu nad tím, kolik si jižní země půjčují a jak utrácejí. Oba tábory jsou také ve sporu o tom, jak by EU měla utrácet své zdroje. Jižní Evropa by ráda podporovala zemědělství a rozvoj a podobný názor zastávají země ve východní Evropě. Sever Evropy by ale nejradši příspěvky do rozpočtu zmrazil, či dokonce snižoval.
Británie se do podobných diskusí zapojovala velmi aktivně, ale během posledních let byla obvykle na straně těch, kteří ve sporech nakonec prohráli. Obecně se dá říci, že stejně jako ona hlasovaly země jako Švédsko, Nizozemí a Dánsko. Často se shodla i s Německem, přestože nesoulad mezi nimi panoval například v oblasti ochrany životního prostředí. Británie byla ale každopádně ochotná stavět se do opozice k rozhodnutím EU a bez ní nebude v Unii silná země prosazující liberalismus a svobodný obchod. Větší váhu dostanou naopak protekcionistické země na jihu Evropy, tedy zejména Itálie, Španělsko a s nimi samozřejmě také Francie. Severní Evropa se bude této hrozby obávat a pravděpodobně tak bude bránit další integraci.
Hlubší brázda mezi Severem a Jihem nebude jedinou potíží, která se po Brexitu objeví. Prohloubí se i rozdělení mezi Východem a Západem. Střední a východní Evropa vnímala Británii jako vůdce skupiny zemí, které nejsou členy eurozóny. Polsko, Maďarsko a Česká republika jsou obecně pro EU, ale mají negativní postoj vůči intervencím Bruselu do jejich domácích záležitostí. Byly jim tak sympatické i britské snahy o rozšíření možností na zablokování legislativy EU národními parlamenty. Polsko a baltské země pak v Británii vidí i spojence proti ruské hrozbě.
Odchod země, která je schopná vojensky a politicky operovat na globální úrovni, sníží i celosvětový význam EU. Británii se v této oblasti vyrovná pouze Francie. Británie bude i po Brexitu s EU spolupracovat, protože bude nadále členem NATO a má v této oblasti stejné zájmy jako Francie a Německo. Jejich spolupráce už ale nebude tak intenzivní. Berlín soustavně odmítá aktivnější roli na mezinárodním poli a o pozici vojenského vůdce Evropy nestojí. Francie by ji přijala jen v případě, že by v Evropě existovala hlubší vojenská unie. Ta ale kvůli současné politické situaci na kontinentu není pravděpodobná.
Autorem je Adriano Bosoni.
Zdroj: Geopolitical Weekly