První týden v měsíci je tradičně týdnem práce, protože jeho pátky přináší čerstvá data z amerického trhu práce. Tedy z trhu, který je z hlediska dalšího vývoje americké monetární politiky faktorem číslo jedna. Základní nastavení je poměrně jednoduché: Nezaměstnanost se po dlouhodobém poklesu z hodně vysokých hodnot stabilizovala kolem 5 %. Jejímu dalšímu poklesu do přehřívajících se hodnot (zatím) brání zvyšující se nabídka trhu práce – rostoucí míra participace (jednoduše řečeno, zvyšující se počet prácechtivých a práci hledajících lidí). Otázka tedy zní: Jak moc může ještě míra participace růst, bránit přehřívání amerického trhu práce a tudíž i (prudšímu) zvyšování sazeb?
Před časem jsem tu prezentoval pokusy některých významných bank o kvantifikaci toho, jak moc participace v prvních pokrizových letech klesla kvůli cyklickým a kvůli strukturálním faktorům. Pokud by rozhodující roli hrály ty první, současné zvyšování participace by mohlo trvat ještě znatelně déle. A naopak, pokud by tehdy participace klesala zejména kvůli strukturálním (nevratným) změnám v ekonomice, současný růst participace by byl jen krátkodobým jevem. Zlepšující se ekonomická situace by totiž na trh moc nových lidí už nelákala. Zmíněné pokusy nám ale moc nepomohly – jejich závěr byl sice takový, že „cyklické zdroje“ už byly vyčerpány, ovšem velká část předchozího poklesu participace byla nevysvětlena a tudíž může mít jak cyklickou, tak strukturální povahu.
Nyní se o něco podobného pokusila . Výsledkem je následující graf, který ukazuje skutečný vývoj participace v USA a vývoj modelovaný (žlutě), který bere do úvahy demografické změny v USA. Jinak řečeno, žlutá křivka ukazuje, jak by se participace vyvíjela na základě jednoho z nejvýznamnějších strukturálních faktorů:
Z grafu vidíme mohutný pokles míry participace začínající zhruba v roce 2007, ovšem žlutá křivka ukazuje, že k němu z velké části dochází právě kvůli demografickému vývoji. Pokud se nyní participace zvedá, jde v logice této úvahy o uzavírání „cyklické“ mezery mezi žlutou a černou křivkou. Podle grafu by ještě nějaký prostor pro další zvýšení míry participace měl existovat, ale černá křivka by se při zachování nového trendu měla relativně rychle protnout se žlutou. „Rezervy“ trhu práce pak budou vyčerpány, ekonomika se začne přehřívat.
Fed by samozřejmě začal razantněji utahovat ještě před znatelným přehříváním a celý výše popsaný příběh a scénář je tedy v podstatě argumentem pro relativně rychlý nástup monetární normalizace. Jaké jsou argumenty proti ní? Krátce je lze shrnout pod dnes již často používaný výraz „asymetričnost rizik“. Jsme totiž ve stavu, kdy rizika spojená s příliš pozdním utažením jsou pravděpodobně znatelně nižší než rizika spojený s utažením unáhleným. V USA a řadě dalších vyspělých ekonomik je totiž pravděpodobně jednodušší uhasit vyšší inflaci, než se vypořádat s deflací. Jistotu máme pak podle zkušeností předchozích měsíců a let jen jednu: Jednoznačné nebudou nikdy ani argumenty pro, ani proti další normalizaci sazeb a tento týden na tom pravděpodobně nic nezmění.
Rychle se ale blížíme bodu, který bude možná mnohem důležitější než vývoj na americkém trhu práce. Dosavadní cestu k němu a současnou pozici ukazuje druhý graf s pravděpodobnostmi zvolení obou kandidátů na amerického prezidenta:
