Všechny diskuse o tom, jak nový francouzský prezident Emmanuel Macron změní eurozónu, postrádají jednu jednoduchou, ale klíčovou otázku: Co za to bude požadovat Berlín? Macron totiž hovoří o ministerstvu financí celé eurozóny, které bude mít svůj vlastní rozpočet. A zdá se, že Angela Merkelová bude výměnou požadovat skutečně hodně: Evropskou centrální banku, píše Matthew Karnitsching pro Politico.
Je pravděpodobné, že Merkelová bude v září opět zvolena do funkce německé kancléřky. Zatím nabízela jen obecný souhlas s Macronovými návrhy, ale své vlastní podmínky a plány veřejně nesdělila. Neveřejná jednání jsou ale v plném proudu a na prvním místě seznamu jejích přání stojí právě ECB. Ať už by totiž měl společný rozpočet eurozóny jakoukoliv podobu, přispívalo by do něj zejména Německo. Důvod je prostý – jeho ekonomika je nejsilnější. Berlín se tak nachází v pozici, kdy si může klást značné požadavky.
Pokud by Merkelová skutečně souhlasila s vytvořením společného rozpočtu či nějakého společného investičního fondu, musela by od ostatních členských zemí eurozóny získat výrazný ústupek v jiné oblasti, jinak by nebyla schopná prodat dosaženou dohodu ani německému lidu, ani ve své vlastní straně. Carsten Brzeski z ING-DiBa k tomu říká: „Je jasné, že paní Merkelová bude muset za změny v eurozóně Němcům nabídnout něco pořádného.“ A pro zemi, která je posedlá cenovou stabilitou, by tou nejlepší cenou mohla být právě kontrola nad ECB.
V Německu je podpora eura na nejvyšší úrovni v historii, důvodem je velmi dobrá ekonomická situace. Němci si ale nejsou jisti tím, nakolik je možné důvěřovat ECB, protože její velmi uvolněná politika z posledních let se projevila na výši jejich úspor. Merkelová sice chápe, že eurozóna potřebuje změny, aby se vyhnula další dluhové krizi, ale německá veřejnost zůstává skeptická. Pokud se začne hovořit o další integraci, ptá se nejdříve, co jí to bude stát. Obává se zejména vytvoření transferové unie, v níž bude Německo fungovat jako zdroj peněz pro ty, kteří bezuzdně utrácejí.
Němce by tak mohlo uklidnit, pokud by do čela ECB dosedl někdo, jako je prezident Bundesbanky Jens Weidmann. Podobná dohoda má ale zatím k uzavření daleko. Pro zbytek eurozóny je totiž Němec v čele ECB těžko představitelný. Německo mělo tento post získat už v roce 2012, ale jeho tehdejší kandidát Axel Weber se o pozici nakonec přestal ucházet, protože měl jen minimální podporu dalších zemí. V čele ECB nakonec stanul Mario Draghi, který Bundesbanku dráždí svou ochotou používat nákupy vládních dluhopisů jako stimulační opatření. Většina ekonomů mimo Německo ale jeho politiku považuje za hlavní faktor, který zabránil hluboké krizi a umožnil návrat k relativní stabilitě.
Zejména jih Evropy se obává, že ECB by pod vedením někoho, jako je Weidmann, brzdila ekonomické oživení. K tomu se přidávají obecnější obavy z příliš vysoké moci Německa. Podle nedávného průzkumu Pew Research Center se téměř polovina Evropanů domnívá, že Německo má „příliš mnoho vlivu“ na chod EU. Z tohoto důvodu se i v Německu ozývají hlasy, že Berlín by neměl požadovat pozici šéfa ECB a podobné prominentní pozice. Merkelová je ale v situaci, kdy tak zřejmě bude muset učinit. Pokud totiž mají být plány Macrona implementovány, přesvědčit bude muset Němce, ne zbytek Evropy.