Tak před několika dny se (opět) ukázalo, že návrhy na šetření v době, kdy se ekonomice daří, jsou pro někoho jen „pravicovými kecy“. V současné době jsou přitom podobná škatulkující tvrzení ještě absurdnější, než tomu bývalo dříve. Například podle logiky šetřících pravicových keců je současný americký prezident levičák jako poleno – prosadil totiž velké rozdávání (a zadlužování) v době, kdy ekonomika téměř naráží na svůj potenciál. A podobných paradoxů bychom našli více. Jsou někdy až zábavné, ale jelikož jim věříme, tak často i zabolí.
Podívejme se dnes na francouzskou verzi zmíněných paradoxů. Natixis v jedné ze svých posledních analýz poukazuje na vývoj ve Francii. Tam je prý „stále běžné tvrdit, že je nutná poptávková stimulace“ a „bylo by příliš velkým rizikem omezit rozpočtové deficity“. Banka ale tvrdí, že nezaměstnanost ve Francii již klesla až ke strukturální nezaměstnanosti (i když ve srovnání s jinými zeměmi se nachází stále relativně vysoko). Navíc zrychluje tempo růstu mezd, firmy mají problémy s nedostatkem zaměstnanců a zhoršuje se obchodní bilance země.
V takových „učebnicových“ podmínkách zahřívající se ekonomiky by přirozeně byla další poptávková stimulace nesmyslná, neřkuli kontraproduktivní, protože by vedla jen ke skutečnému přehřátí a následným škodám. Natixis poukazuje i na to, že v eurozóně pravděpodobně porostou sazby a výnosy vládních dluhopisů a Francie je v pozici, kdy by jí takový růst znatelně zatížil vládní finance. Tudíž další argument, proč by se měla snažit o snížení vládního dluhu.
Pokud se tedy ztotožníme s tím, že francouzská ekonomika skutečně začíná narážet na svůj nabídkový potenciál, pak závěry Natixisu budeme rozporovat snad jen s pomocí světonázorů pravicových (nebo levicových) „keců“. Všimněme si prosím, že s nějakou pravicovostí, či levicovostí nemá popis situace žádnou souvislost. Podobné škatulkování tu je asi tak relevantní, jako kdybychom z pravičáctví nařknuli toho, kdo nás varuje před příliš rychlou jízdou v zatáčkách. Či z levičáctví toho, kdo varuje před prázdnou nádrží v autě.
Jenže Natixis nakonec udělá ještě jeden „tah“. Vše uvedené podle jeho analytiků ukazuje, že „Keynesiánům se ve Francii stále vede velmi dobře“. No a v tu chvíli začíná oněmi kecy. Za podobnou myšlenkou samozřejmě stojí téměř univerzálně rozšířený a naprosto mylný názor, že keynesiánství je synonymem pro neustálou snahu podporovat poptávku. Tento dojem rozšířila hlavně praktická zkušenost s pseudokeynesiánci (jejich levicovými kecy), kteří v časech zlých chtějí rozdávat, aby podpořili ekonomiku a v časech dobrých také, protože je zase z čeho dávat (a navíc to většinou prospívá i jim samotným). Jenže jde o podobný omyl, jako kdybychom tvrdili, že Friedman je otcem všech hyperinflací, protože v reakci na růst poptávky po penězích radil zvyšovat peněžní nabídku.
Je to prosté, kecy škodí a stále více
Primitivní škatulkování je lákavé, ale vytváří jen falešný svět a role a tudíž je v konečném důsledku hodně škodlivé. Dnes to platí dvojnásob. Kdo chce během boomu šetřit, je kecající pravičák, kdo nechce, je nezodpovědný levičák. Kdo vnímá hrozbu islamizace Evropy a ataku na naše hodnoty, je hned islamofob. Kdo se spíše obává hnědnutí Evropy, které je jen druhou polaritou a extrémem současné situace, je zase onálepkován jako naivní sluníčkář, či kavárenský povaleč. A tak dále. Jenže ve skutečnosti je podle těchto nálepek možná většina z nás pravicově levicovými islamofobními sluníčkáři. Chceme šetřit, když se má, rozdávat, když to jde, pomáhat, když to jde, ale chránit to, co my u nás považujeme za správné.
Navíc je stále více jasné, že v době, kdy média přestala mít informační monopol a sociální sítě vrhají na světlo vše, co v našich myslích vytvoříme, jsou podobná zjednodušení škodlivá násobně více, než dříve. Obávám se, že jednoduché „řešení“ nepřijde (nabízeno ale asi bude a toho bychom se měli obávat). Budeme si asi prostě muset dávat větší práci s rozpoznáváním keců a méně podléhat kouzlu nálepek.