Pro samořídící budoucnost by byl nejhorší vznik dalšího Applu

Fanoušky samořídících automobilů jistě potěší, že společnosti Uber a Waymo se dohodly na řešení svého sporu, který se týkal vlastnických práv souvisejících s autonomním řízením. Tito dva giganti se tak mohou namísto sporů zaměřit na další rozvoj potřebných technologií. Jejich užití v samořídících vozech by přitom podle známého ekonoma Noaha Smithe mohlo na silnicích zachránit tisíce životů a zabránit milionům zranění. Stejně tak by mohli ušetřit čas, protože lidé by se namísto řízení mohli věnovat jiným aktivitám. Smith tak vítá, že ve Spojených státech dochází ke změnám v legislativě a regulaci, které by měly rozvoj autonomie ulehčit. Problematickou oblastí ale podle něj zůstává princip, podle kterého je vláda neutrální k různým technologiím autonomního řízení.

Smith poukazuje na to, že samořídící auta se liší od běžných lidských aktivit, kterým prospívá velká rozmanitost. U těchto vozů je totiž důležité, aby navzájem spolupracovaly a vytvářely informační sítě. Pokud naopak auta od Wayma nebudou komunikovat s vozy od GM, nebude plně využit potenciál pro snížení počtu dopravních nehod. Jenže společnosti motivaci k vzájemné spolupráci mít nemusí. A pokud mezi sebou jednotlivé značky nebudou komunikovat, zákazník bude mít tendenci kupovat zejména auta značky dominantní, protože ta budou schopna vyměnit informace s největším počtem vozů. 

Popsaný mechanismus může znamenat, že se automobilky budou snažit získat na trhu podobnou pozici, jakou má Apple na trhu chytrých mobilních telefonů. Jinak řečeno, budou se namísto otevřené komunikace mezi vozy snažit o vytvoření monopolizovaného systému. Pokud by se jim totiž podařilo získat dominantní pozici, výrazně by to zvýšilo jejich ziskovost. Kdyby například software pro samořídící vůz stál 10 000 dolarů a prodal by se u 17 milionů aut ročně, generoval by tržby ve výši 170 miliard dolarů. To téměř odpovídá obratu Amazonu z minulého roku.

Monopolní výrobce autonomních vozů by ale zároveň maximalizoval své zisky a to pravděpodobně znamená, že by zvyšoval ceny a omezoval nabídku, takže produkt by byl hůře dostupný. Takový monopol by v této oblasti znamenal, že by méně lidí mělo přístup k technologiím, které omezují riziko úrazu či dokonce ztráty života. Podobnou situaci může vláda vyřešit tím, že nařídí rozdělení monopolu tak, jako to učinila například s některými telekomunikačními operátory. 

Jenže v tomto případě bychom tím získali více výrobců autonomních vozů, které mezi sebou nekomunikují, a jak bylo uvedeno, efektivita systému by se tím snížila. Řešením tak je spíše vládní nařízení, podle kterého by spolu autonomní vozy musely být schopny komunikovat bez ohledu na jejich značku. V principu jde jen o další krok směrem, kterým vláda působí už celá staletí – například tím, že harmonizuje jednotky délky a váhy. Jde o naprosto klíčovou funkci vlády, která je v USA dokonce zanesena do ústavy, uzavírá Smith.
 
Zdroj: Bloomberg