Mario Draghi měl zachránit celou eurozónu a hlavně italskou ekonomiku. Podle Jacopa Barigazziho z Politico se ale nakonec do historie zapíše jako ten, který pomohl Itálii k pádu z útesu. Sedmdesátiletý italský ekonom, který stojí v čele ECB, je jedním z nejmocnějších lidí ve finančním světě. A v roce 2011 spolu s několika dalšími zaslal italské vládě dopis, v němž jí doporučoval provedení bolestivých reforem, které měly zajistit ekonomický růst. Vývoj se ale ubíral trochu jinou cestou.
Zmíněný recept na ekonomický úspěch může být vnímán jako jeden z faktorů, které významně přispěly k dnešnímu politickému chaosu v Itálii a k posílení pozice populistických sil, jako je Hnutí pěti hvězd. Tvrdí to například ekonom Giulio Sapelli z univerzity v Miláně. Podle něj byla politika založená na Draghiho plánu katastrofou. To platí zejména o politice fiskálního utahování uplatňované v době, kdy se ekonomika nacházela v hlubokém útlumu. Výsledkem bylo prohloubení krize a následně růst vlivu populistů.
Draghi byl prvním Italem, který získal doktorát na Massachusetts Institute of Technology, a to pod vedením držitele Nobelovy ceny Franca Modiglianiho. Poté pracoval ve Světové bance a na italském ministerstvu financí. Následně přešel do , kde dosáhl pozice výkonného ředitele. V roce 2005 byl jmenován guvernérem Banca d'Italia. Ve zmíněném dopise italské vládě Draghi doporučoval, aby reformy byly implementovány co nejdříve jako prevence proti kolapsu italské ekonomiky a možná i celé eurozóny.
Spoluautorem návrhu reforem byl odcházející prezident ECB Jean-Claude Trichet a přestože byl dopis považován za tajný, brzy se jeho obsah dostal na veřejnost a pomohl vyvolat vládní krizi. Do čela vlády se následně dostal Mario Monti a řada Draghiho návrhů byla rychle schválena a uzákoněna, včetně reformy penzijního systému. Ta přinesla i zvýšení věku odchodu do důchodu a změnu výpočtu výše důchodů a oba body se okamžitě staly politickou rozbuškou.
Draghi vedle zmíněného dopisu také v čele ECB implementoval politiku, která Itálii mohla dát pocit falešné stability. Přinesla totiž snížení výnosů vládních dluhopisů. Takže i když dluhy nadále rostly, nebyl už patrný tlak trhu na obrat. Například ekonom Alberto Mingardi tvrdí, že implementace reforem tak brzy ztratila potřebnou dynamiku. A v poslední době je zřejmé, že politické strany se namísto prosazování dalších potřebných změn předhánějí v návrzích na zvýšení vládních výdajů. Trhy ale doposud tuto změnu povětšinou ignorovaly.
Mingardi tvrdí, že Draghi nakonec může skončit jako Alan Greenspan, který byl nejdříve oslavován jako „maestro“ monetární politiky, ale později se jeho hodnocení podstatně změnilo. Šéfa ECB může tento osud postihnout zejména v případě, že v jeho rodné zemi bude i nadále sílit populismus či dokonce snahy o italexit.
Zdroj: Politico