Ekonomové již dlouho varují, že stárnoucí obyvatelstvo industriálních a postindustriálních zemí představuje „demografickou časovanou bombu“. Stárnutí společnosti je podle nich pro ekonomiku zkázou, protože méně lidí pracuje a přispívá k ekonomickému růstu a více lidí pobírá penzi a vyžaduje zdravotní péči.
OSN odhadla, že od teď do roku 2050 se bude v každé zemi počet obyvatel nad 60 let zvyšovat. Přesto, že střední délka života zůstává v rozvinutých ekonomikách nejdelší, nejrychleji roste na rozvíjejících se trzích. Počet lidí nad 60 let je oproti rozvinutému světu v rozvojových zemích dvojnásobný. A OSN očekává, že do roku 2030 bude trojnásobný a do roku 2050 čtyřnásobný.
Průměrný věk obyvatel zvyšuje v mnohých zemích rostoucí délka života a klesající porodnost. V Japonsku se medián věku obyvatel zvýšil z 26 v roce 1952 na dnešních 46. V Číně za stejné období vzrostl z 24 na 37 a čeká se, že v roce 2050 bude 48.
Názor, že stárnutí obyvatel ekonomiku těchto zemí oslabí, vyplývá z toho, co ekonomové označují jako OADR – poměr obyvatel nad 64 let k produktivnímu obyvatelstvu (mezi 15. a 64. rokem života). Pokud předpokládáme, že starší lidé jsou neproduktivními pobírateli vládních příspěvků, pak rostoucí OADR znamená nižší hospodářský růst a rostoucí tlak na veřejný rozpočet.
Ale co když je tento předpoklad chybný? Vlády se zajímají o věk kvůli vlivu na produktivitu a výdajům na zdravotnictví. Ale pokud produktivita a výdaje na zdravotnictví jsou skutečné tím podstatným, pak je mnohem relevantnější změna podmínek stárnutí než podíl obyvatel, který na naší planetě dosáhl určitého počtu let.
Důstojné stárnutí
Průměrný věk obyvatel USA se od roku 2050 neustále zvyšuje, zatímco průměrná úmrtnost klesá. Americký občan je tak chronologicky starší, ale biologicky mladší. Vzdaluje se svému datu narození i svému možnému datu úmrtí. Stejný trend můžeme pozorovat i v dalších rozvinutých ekonomikách včetně Velké Británie, Švédska, Francie a Německa.
Jen z pohledu na klesající průměrnou úmrtnost se nedá říct, že společnost stárne. Jak se země industrializují, procházejí „demografickým přechodem“ z vyšší porodnosti na nižší. Tato změna naznačuje, že starších obyvatel bude více a celková průměrná úmrtnost vzroste, protože u starších lidí je úmrtnost vyšší.
V několika posledních desetiletích bylo stárnutí vyváženo dlouhověkostí. Díky lékařskému pokroku a dalším faktorům (např. úbytku kuřáků) kleslo úmrtí všech věkových skupin. Z pohledu pojistné matematiky jsou lidé delší dobu mladší. Stárnutí zachycuje změny ve věkové distribuci, ale dlouhověkost odráží, jak stárneme. V zemích jako USA, kde průměrný věk roste, zatímco průměrná úmrtnost klesá, je jisté, že dlouhověkost nad stárnutím převáží.
Rovnováha mezi stárnutím a dlouhověkostí má široké hospodářské důsledky. Stárnutí je spojeno se všemi negativy „demografické časované bomby“, ale dlouhověkost je pozitivnějším fenoménem. Pokud lidé vedou delší a produktivnější životy, mohou do ekonomiky přispět více než jejich předchozí generace.
Nová pětašedesátka
Dlouhověkost je v podstatě míra, jak se změnilo biologické stárnutí ve vztahu ke chronologickému věku. Jde o jakousi „věkovou inflaci“ upravenou o úmrtnost. V USA má dnes 75letý člověk stejnou úmrtnost jako 65letý v roce 1952. Obdobně v Japonsku je 75letý stejně starý jako 65letý v padesátých letech.
Díky tomu zjistíme, že ve „skutečném“ průměrném věku (upraveném o úmrtnost) nedošlo k žádným změnám ve Velké Británii, Švédsku nebo Francii. K mírnému nárůstu došlo pouze v USA. Japonsko naproti tomu zaznamenalo prudký nárůst v průměrném skutečném věku z 31 na 44 let.
Indikátory stárnutí upravené o úmrtnost poskytují v rozvinutých ekonomikách naprosto jinou perspektivu k OADR (poměr starších obyvatel k produktivnímu obyvatelstvu). Kdybychom použili chronologický věk, OADR by se v USA, Velké Británii, Francii i Švédsku zvýšilo. Ale OADR upravené o úmrtnost by ve skutečnosti kleslo. Výjimku tvoří opět Japonsko, kde stárnutí převážilo a navýšilo tak i reálné OADR.
Změna politiky
Pokud uvažujeme pouze stárnutí, nevěstí rychle stárnoucí společnost nic dobrého. Ale pokud uvážíme i vliv dlouhověkosti, pak je obrázek mnohem zářnější. To, co potřebujeme, je tedy přístup, který odráží multidimenzionální aspekty stárnutí. Úmrtnost sice přináší dodatečné informace, ale to není to samé jako morbidita, zdravá délka života (roky strávené v dobrém zdraví) nebo rostoucí nerovnost ve zdraví. Přestože průměrný člověk teď žije delší a zdravější život, neplatí to pro všechny. Za průměrnými čísly stojí značné rozdíly v závislosti na příjmu, vzdělání, genetice, životním stylu a životním prostředí.
Aby vlády zvládly současný demografický trend, budou potřebovat politiku zaměřenou jak na stárnutí, tak na dlouhověkost. Rostoucí věk odchodu do důchodu (jedna z nejčastějších reakcí na problém „stárnoucí společnosti“) k těmto cílům nepřispívá. A pro ty, kteří nepožívají výhod delšího a zdravějšího života, je to kruté. Vlády potřebují politiku zaměstnanosti pro starší, stále produktivní občany či flexibilnější pracovní úvazky. Dlouhověkost na rozdíl od stárnutí otevírá dveře novým politikám.
Budoucnost už není, co bývala
V USA a západní Evropě budou stačit pouze reformy politik s ohledem na delší a produktivnější život. Ale v rozvojových zemích s rychle stárnoucím obyvatelstvem bude potřeba značných investic do dlouhověkosti, aby se vyvážil efekt stárnutí. Japonsko, Singapur a Jižní Korea už učinily rozsáhlé investice do automatizace a robotiky, aby vynahradily pokles produktivity stárnoucí pracovní síly. Je jen otázkou času, než se pustí i do výzkumu dlouhověkosti.
Genetik z Harvardu David Sinclair poznamenal: „Do konce tohoto století by lidé mohli žít až do 150, protože výzkum přinese prášky, které by se mohly začít užívat ve věku 30 let, aby navýšily obranyschopnost proti chorobám i věku.“
Je na čase přestat se „stárnoucí společnosti“ bát a začít se zaměřovat na typ demografické změny. Na tom skutečně záleží. Vlády by měly podporovat ty, co mohou využívat výhod delšího a zdravějšího života, a zároveň minimalizovat počet těch, jimž je tato možnost odepřena. Investováním do dlouhověkosti můžeme hrozbu stárnoucí společnosti snížit.
Autor: Andrew Scott, profesor ekonomie na London Business School a vědec při Centre for Economic Policy Research. Je spoluautorem knihy The 100-Year Life: Living and Working in an Age of Longevity (100letý život: Život a práce v době dlouhověkosti)
Zdroj: Project Syndicate