Ještě před deseti lety bylo Turecko demokratickou zemí, která se chtěla stát členem Evropské unie. Nyní uhání o sto šest směrem k diktatuře. V roce 2016 se tam skupina důstojníků pokusila o puč, do ulic vyjely tanky a proběhl neúspěšný pokus o vraždu prezidenta Erdogana. Tento pokus o převrat byl ale rychle potlačen a Erdogan poté začal s masivními čistkami. The Economist tvrdí, že výsledkem je situace, kdy se „miliony Turků svého prezidenta obávají, ale mnoho z nich mu tleská za očištění země od vnitřního nepřítele“.
Očekává se, že ve volbách naplánovaných na 24. června Erdogan posílí svou pozici i přesto, že ekonomiku sužuje dvojciferná inflace a oslabující měna. Díky změnám v ústavě se z něj stane „výkonný prezident“, který bude moci vydávat nařízení se stejnou právní silou, jakou mají zákony. „Turecko ukazuje na zničující trend. Svět po druhé světové válce směřoval k demokracii. V roce 1941 bylo jen asi tucet demokratických zemí, v roce 2000 pouze osm zemí na světě nemělo nikdy vážně míněné volby. Po finanční krizi let 2007–2008 ale nastal ústup demokracie,“ píše The Economist
Podle amerického think tanku Freedom House byl rok 2017 dvanáctým rokem v řadě, kdy bylo více zemí se zhoršující se demokracií než zemí, kde se podmínky v této oblasti zlepšily. Yascha Mounk z Harvard University k tomu dodává, že je třeba sledovat, v jakých zemích se daří demokracii a liberalismu a ne pouze demokracii. Jsou totiž státy, kde může demokratický proces dostat k moci vládu, která bude brát práva minoritám či cenzurovat projev těch, kteří se jí znelíbí. Jinak řečeno, demokracie a liberalismus jsou dvě navzájem oddělitelné věci.
Tato oddělitelnost je patrná i z druhé strany, protože řada liberálních institucí není demokratické povahy. Příkladem mohou být soudy, kde nevolení soudci mohou vytvářet omezení pro volené politiky. Demokraticko-liberální systém je nyní podle The Economist „pod palbou“ a v řadě zemí jsou volení politici, kteří jej podkopávají. Viktor Orbán se například chlubí vytvářením „neliberální demokracie“. Jenže v takovém prostředí nakonec dojde k eliminaci demokracie tím, že je zničena opozice (Turecko) či vláda práva (Venezuela).
The Economist tvrdí, že vyspělé demokracie západních zemí ještě ohroženy nejsou. „Donald Trump může pohrdat normami, ale systém vzájemných rovnováh a kontrolních mechanismů je v USA pevný a přetrvá. Skutečnou hrozbou jsou méně vyspělé demokracie se slabšími institucemi a ne tolik zažitým demokratickým uvažováním. Nicméně právě jim dříve Spojené státy pomáhaly, ale dnes v jejich čele stojí člověk, který otevřeně obdivuje Vladimira Putina a tvrdí, že jej spojuje speciální pouto s Kim Čong-unem. Čína zase nabízí alternativní model a někteří autokraté tvrdí, že právě ona ukazuje, jak autoritářství podporuje ekonomický růst,“ píše The Economist.
Globální podpora demokracie zůstává vysoko, ale podle průzkumu společnosti Pew Research 26 % lidí věří v přínos vlády armádních sil a 26 % se líbí myšlenky na „silného vůdce, který může rozhodovat bez omezení ze strany parlamentu či soudů“. Obecně pak průzkum zjistil, že autokracie je atraktivnější pro méně vzdělané lidi. Typický úpadek demokracie pak podle The Economist vypadá následovně: „Objeví se nějaká krize a voliči podpoří charismatického vůdce, který slíbí, že je zachrání. Ten pak najde nějaké nepřátele a udržuje společnost v potřebném napětí. Pak se zbaví nezávislých institucí, které mu stojí v cestě, a nakonec voličům ztíží cestu k jeho náhradě.
Daron Acemoglu z Massachusetts Institute of Technology tvrdí, že pokud nějaká země přejde od autokracie k demokracii, její příjmy na hlavu během následujících třiceti let jen díky tomuto kroku vzrostou v průměru o 20 %. Někteří ekonomové jeho analýzu zpochybňují, ale to možná není tak důležité. The Economist poukazuje totiž hlavně na to, že „svobodně zvolené vlády jsou omezeny vládou práva a mají méně nástrojů ke zneužívání obyvatelstva“. Autoritáři naopak krok po kroku berou lidem jejich práva a posílají je do vězení i za to, že je kritizují.
Zdroj: The Economist