Čína měla již na počátku této epidemie k dispozici varovný systém, který vytvořila po roce 2002, když udeřila epidemie SARS. Tvrdí to The s tím, že systém byl a je velmi moderní. Pokud lékař zadal data týkající se konkrétního pacienta do počítače, mohl tím ihned informovat centrální vládní instituce, které sledovaly sebemenší známky propukající epidemie. Jenže moderní technologie nepomohly, protože místní vláda ve Wu-chanu ani přes rostoucí počet nakažených koronavirem nechtěla posílat do Pekingu špatné zprávy. Centrální vláda se tak o nákaze nakonec dozvěděla z informací mimo popsaný systém.
NYT tvrdí, že místní vláda ale i poté počítala mezi nakažené jen ty, kteří měli nějakou vazbu na trh s masem, odkud se epidemie šířila. Lékaři pak před potvrzením nákazy koronavirem museli žádat o souhlas úředníky. Nyní je Čína v USA i v Evropě považována za příklad toho, jak při epidemii postupovat, protože se jí podařilo zastavit šíření nákazy, a to až do bodu, kdy začíná uvolňovat zavedené restrikce. Odborníci z wuchanského centra pro prevenci nemocí ale tvrdí, že kdyby vláda zasáhla agresivně na základě informací ze zmíněného systému, počet nakažených by mohl být o dvě třetiny nižší.
NYT tvrdí, že nové studie, rozhovory s lékaři a vládními úředníky ukazují, že systém, který měl být imunní vůči politickým tlakům, nakonec těmto tlakům stejně podlehl. Lékaři se pak snažili najít jiné cesty, jak o nebezpečí informovat. V jeden okamžik na počátku epidemie k tomu značně přispívali i novináři, ale jen do chvíle, než se významně zpřísnila cenzura. Podle NYT nyní vláda slibuje, že napraví nedostatky, které vedly k tomu, že systém nefungoval. Jenže „v Číně nakonec politika často převálcuje to, co mělo bránit jejímu vlivu“.
Na počátku současné epidemie si někteří čínští lékaři podle NYT ani nebyli jistí, jak nakládat s informacemi o nákaze, která nebyla na seznamu doposud známých infekcí. Systém přitom měl za sebou úspěšné zásahy proti viru H7N9, ale koronavirus přinášel symptomy, které lékaře vedly často k tomu, že nemoc klasifikovali jako zápal plic. NYT tvrdí, že až lékař Ai Fen z jednotky intenzivní péče v nemocnici ve Wu-chanu si jako jeden z prvních začal všímat rostoucího počtu pacientů s horečkou a vážnými plicními problémy, na které nezabíraly žádné dostupné léky. Následně se množila hlášení o podobných případech i od jiných lékařů. Teoreticky měla směřovat přímo do Pekingu, ale podle NYT byla praxe jiná: I samotní lékaři měli obavy z toho, že nepříjemně překvapí a zaskočí místní úředníky.
Místní vláda se pak rozhodla, že bude postupovat, jako kdyby šlo o běžnou vlnu chřipkového onemocnění, která sama od sebe odezní. Až teprve dokumenty, které se neoficiální cestou dostaly k vládě v Pekingu, popsaly situaci i těm za hranicemi provincie. Peking pak sám nehovořil o tom, že jej o epidemii informoval Wu-chan, ale že se o ní „dozvěděl“. Peking následně vyslal do města své odborníky, kteří byli místní vládou přivítáni s tím, že nejde o nic vážného.
Místní vláda tak ještě v polovině ledna tvrdila, že nové případy nákazy neexistují i přesto, že lékaři a odborníci z Pekingu hovořili o nebezpečném šíření epidemie. Teprve po několika týdnech oficiálně nulových přírůstků počtu nemocných náhle Wu-chan přiznal nové případy, které následující dva dny vzrostly na 17 a pak na 136. A čtyři dny nato již bylo město uzavřeno, uzavírá NYT.
Zdroj: NYT