Jedním ze základních konceptů vyučovaných na ekonomicko/finančních kurzech je to, že pouze systematické riziko je to, za které se platí zvýšenou návratností investice - nesystematické může být oddiverzifikováno. To je mimochodem jedním z hlavních důvodů, proč investiční doporučení brokerů, bank a jiných finančních institucí, založené na odhadu fundamentální hodnoty akcie za pomocí CAPM, nebo APT a bety (tj. akcie, která je součástí vysoce diverzifikovaného portfolia), není určeno pro investory investující pouze do jedné, či několika málo akcií. Uvedený princip by v praxi měl fungovat tak, že diverzifikovaní investoři při investici do jedné akcie čelí menšímu riziku, tudíž má pro ně k akcii vztažené cash flow vyšší hodnotu, což vede k nárůstu ceny akcie na trhu na hodnoty, které jsou pro nediverzifikované investory neatraktivní - tito jsou z trhu vytlačeni.
Systematické riziko je charakterizované např. betou dané akcie, její princip znázorňuje následující graf:
Zdroj: Patria Finance
|
Jaký je vztah mezi celkovým rizikem a jeho systematickou částí? Následující graf ukazuje poměrně silnou závislost mezi nimi (celkové riziko jako sm. odch. hodnoty firmy a jejího vlastního jmění):
Zdroj: DamodaranOnline, Patria Finance
|
Vztah je intuitivní, roste-li celkové riziko, dá se očekávat, že alespoň minimálně poroste i ta jeho část, která nejde oddiverzifikovat. To, že tyto proměnné nejdou proti sobě, ztěžuje pohled na to, zda investoři zvažují pouze systematické riziko, či alespoň část nesystematického. Problém je tak předmětem složitějších statistických výzkumů, jejichž výsledky jsou, alespoň pokud je mi známo, spíše rozporuplné. To, zda investora zajímá i nesystematické riziko (a zda je vytlačován plně diverzifikovanými investory z trhu), si však na základě vlastních zkušeností zřejmě dokáže zodpovědět většina čtenářů těchto stránek.
Na závěr poukažme ale na to, že výše uvedené je hezkým, ale pouze teoretickým konceptem (což mimo jiné vysvětluje i možný rozpor v tom, co říká teorie o reflexi nesystematického rizika a co někdy napovídá praxe). Modely typu CAPM jdou plně v tradici neoklasického přístupu, jehož nereálnost spočívá v (i) předpokládané formě očekávání – průměr a známé rozdělení pravděpodobnosti výstupů a (ii) ve způsobu tvorby očekávání všemi účastníky na trhu - racionálně. Přitom je poměrně evidentní, že v praxi při odhadech budoucnosti nejsou projekce/očekávání ve své naprosté většině charakterizovány rizikem, ale nejistotou. Projekce mohou být sice vyjádřeny za pomoci průměru a směrodatné odchylky, ta je však opět neznámá a jde pouze o její odhad. Toto rozdělení (riziko/nejistota) bylo poprvé jasně provedeno Knightem, k jeho zpopularizování nemalou měrou přispěl J.M.Keynes. Snad nebude na škodu uvést jeho postoj k riziku/nejistotě v originálním znění:
"By `uncertain' knowledge, let me explain, I do not mean merely to distinguish what is known for certain from what is only probable. The game of roulette is not subject, in this sense, to uncertainty. ... The sense in which I am using the term is that in which the prospect of a European war is uncertain, or the price of copper and the rate of interest twenty years hence...About these matters there is no scientific basis on which to form any calculable probability whatever. We simply do not know." (J.M.Keynes: The Theory of the Rate of Interest, in Lessons of Monetary Experience: In honor of Irving Fisher, 1937).
Je tak možná postkeynesiánskví nejlepším průvodcem investora?
Jiří Soustružník