Premiér Andrej Babiš minulý týden reagoval na kritiku rozvolněné rozpočtové politiky poukazem na to, že české domácnosti mají na účtech dost peněz, aby skoupily celý státní dluh. Ten se pohybuje kolem 3,7 bilionu korun, zatímco bankovní vklady domácností překračují čtyři biliony. Může to sice znít uklidňujícím dojmem, jenže veřejné finance takto jednoduše nefungují.
Začněme tím nejdůležitějším. Objem úspor domácností sám o sobě nic nevypovídá o udržitelnosti veřejných financí. Pro tu je podstatné, jakým tempem dluh roste, jak se daří ekonomice, jak vysoké úroky stát platí a zda vláda dokáže udržet hospodaření v rozumných mantinelech. Peníze na spořicích účtech domácností navíc samozřejmě nejsou automaticky k dispozici státu. Domácnosti mu je půjčí pouze tehdy, pokud nabídne atraktivní kombinaci výnosu, rizika a likvidity.
Současně však platí, že stát nepotřebuje jednorázově prodat celý svůj dluh. Potřebuje každý rok financovat nový schodek a refinancovat splatné dluhopisy. V jednom směru je ale premiérův argument legitimní. České domácnosti dlouhodobě zvyšují objem držených depozit, což vytváří prostor pro výraznější investice i do státních dluhopisů. Právě zde přicházejí na scénu Dluhopisy Republiky. Jejich nová emise přinesla státu rekordních 74 miliard korun a zvýšila objem těchto dluhopisů držených občany na 131 miliard.
Spolu s běžnými státními dluhopisy, které domácnosti nakoupily na trhu, drží čeští občané aktuálně pět procent celkového státního dluhu. Jen pro srovnání – v Polsku je to téměř 12 %, v Maďarsku více než 18 %. Z pohledu státu jde o užitečnou diverzifikaci investorské základny směrem ke stabilnějším zdrojům oproti typicky těkavému zahraničnímu kapitálu. Nejde však o oběd zdarma. Zájem občanů stát získá jen za příznivých podmínek, tedy konkurenceschopného výnosu. To ale zároveň znamená, že spořicí dluhopisy nejsou pro stát levnější variantou než financování na trhu skrze institucionální investory.
Úspory českých domácností a jejich stále konzervativní investiční chování jsou tedy pro stát výhodou. Představují finanční polštář a potenciální zdroj stabilnějšího financování. Nejsou ale bianco šekem na vyšší schodky. České domácnosti mohou koupit více státních dluhopisů, nemohou však koupit udržitelnost veřejných financí. Tu musí odpovědnou rozpočtovou politikou zajistit vláda sama.
TRHY
Koruna
Česká koruna dále počítá ztráty a oslabuje nad hladinu 24,40 EUR/CZK. Kombinace silného dolaru, výprodeje na globálních dluhopisových trzích a drahých energií se tuzemské měně nemůže zamlouvat a krátkodobě vidíme prostor pro další ztráty. Slabá koruna může být přitom sama o sobě jedním z argumentů, proč dále zpřísnit měnovou politiku na listopadovém zasedání ČNB, neboť zdražuje dovozy a zesiluje efekt drahých energií. Toto proinflační působení pomáhají korigovat přísnější měnové podmínky v tuzemské ekonomice z titulu nárůstu delších úrokových sazeb. Obáváme se však, že to nemusí stačit a ČNB nakonec bude nepříznivými okolnostmi donucena dále zvýšit sazby na 4,0 %.
Eurodolar
Eurodolar se dostal na šestnáctiměsíční minima, a to navzdory tomu, že sázky na říjnové zvýšení sazeb Fedu poklesly v reakci na holubičí výroky guvernéra newyorského Fedu. Silný dolar však udržují rostoucí výnosy amerických vládních dluhopisů a také kreditní prémie u francouzských vládních dluhopisů.
Dnes bude trh konfrontován se sérií důležitých dat na obou stranách Atlantiku, přičemž k těm nejdůležitějším budou patřit inflace ve velkých zemích eurozóny a spotřební výdaje s deflátorem PCE v USA.
Zlotý
Polské trhy budou dnes s napětím sledovat výsledek inflace za měsíc září. Ta by totiž v meziročním srovnání měla poskočit směrem ke 4 % a definitivně tak pohřbít úvahy o snižování úrokových sazeb. Naopak lze očekávat, že v NBP budou časem sílit jestřábí hlasy. Na druhou stranu nižší jádrová inflace může eventuální restart zvyšování sazeb oddálit, což by mohlo zlotému působit problémy.