Rozpočtové deficity americké vlády a vývoj jejího zadlužení jsou již nějaký čas v popředí zájmu trhů i veřejnosti. Ekonom Tim Taylor se věnuje několika základním faktům, která v této souvislosti mohou být přehlížena. Včetně toho, že výdaje na obranu už nějakou dobu nehrají zdaleka takovou roli, jak se někteří domnívají.
Taylor poukazuje na knihu, kterou napsala Jessica Riedl a která obsahuje řadu grafů týkajících se uvedeného tématu. Dozvíme se z ní mimo jiné, že „státní dluh nyní činí přibližně 235 000 dolarů na jednu americkou domácnost. Taylor pak píše, že „někteří si možná vzpomenou, že v roce 2000 dosahovala americká vláda po několik let rozpočtových přebytků. Co se od té doby vlastně změnilo? Stručně řečeno, zapůsobily daňové škrty, vyšší výdaje na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a vyšší výdaje na úrokové platby“. Konkrétní dopady jsou zřejmé z následujícího grafu:
Jak bylo uvedeno, po roce 2000 došlo k prudkému zvýšení výdajů na zdravotní a sociální zabezpečení, k růstu rozpočtových deficitů přispěly i vyšší úrokové výdaje a ostatní mandatorní výdaje. Výrazně pak klesly daňové příjmy. Taylor k tomu dodává:
„Někdy mluvím s lidmi, kteří stále věří, že rozpočet na obranu tvoří největší část federálních výdajů. Nedávno jsem dokonce slyšel někoho zmínit vojensko-průmyslový komplex, tedy frázi z projevu prezidenta Eisenhowera z roku 1961. Pokud ale někdo něčemu podobnému věří, je čas aktualizovat si informace. V době Eisenhowerova projevu tvořila obrana zhruba polovinu všech federálních výdajů, programy sociálního zabezpečení a boje proti chudobě představovaly jen asi 16 % federálních výdajů. Tyto dvě kategorie si tak během času zhruba vyměnily místa.“
Taylor připomíná, že rostoucí zadlužení může roztáčet začarovaný kruh, kdy jsou úrokové platby tak vysoké, že dluhy kvůli nim nelze snižovat. A „současná trajektorie úrokových výdajů ve federálním rozpočtu ukazuje, že vývoj se vydává právě tímto směrem. Reidl se domnívá, že řešení spočívá zejména v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Podle Taylora se ale „američtí politici tomuto tématu vyhýbají již po desetiletí… Pomoci může celkově i návrat k dřívější daňové zátěži. „Například bych uvítal návrat daně z nemovitostí k úrovním z roku 2000. A byl bych alespoň ochoten hovořit o zrušení všech úlev na dani z příjmu, které se v tuto chvíli vztahují pouze na zhruba 10 % všech daňových poplatníků.“
Riedl také připomíná, že „štědřejší sociální státy v Evropě ve skutečnosti nejsou financovány zdaněním vysokých příjmů a bohatství. Jejich míra zdanění není nad tou v USA. Místo toho používají daň z přidané hodnoty s vyššími daněmi ze mzdy.“ Ekonomka pak ukazuje i následující graf, který popisuje zmíněnou změnu struktury ve vládních výdajích včetně toho, jak klesal podíl výdajů na obranu:
Zdroj: The Conversable Economist, Spending, Taxes, and Deficits: A Book of Charts, Jessica Riedl
Obrázek vytvořen AI.