Doba volby členů bankovní rady ČNB se přiblížila. Příští rok v únoru by měl prezident republiky rozhodnout o čtyřech ze sedmi členů. Rozhovorem pro týdeník Euro prezident Václav Klaus odstartoval diskusi o tomto tématu. K současné bankovní radě shovívavý příliš nebyl. Kritika nesměřuje ke každodenním úkolům měnové politiky, volbě úrokových sazeb či intervencím na devizovém trhu, ale spíše ke dvěma koncepčním aspektům. Jedním z nich je volba režimu měnové politiky, druhým strategie přijetí eura.
K prvnímu bodu poukazují prezidentova slova, že ČNB volila extrémní formy měnové politiky. Zřejmě má na mysli i poslední volbu, tj. přechod k cílování inflace. Tento režim se stal módní záležitostí 90. let a ČNB jej na konci roku 1997 přijala jako nominální kotvu nahrazující cílování směnného kurzu a rozvolněnou vazbu mezi měnovými agregáty a nominálním HDP. Trochu se zapomíná, že hlavním cílem hospodářské politiky, včetně měnové politiky, není inflace, ale hospodářský růst, resp. jeho stabilizace. Nízká a stabilní inflace je pouze prostředkem, nicméně v diskuzích o cílování inflace se na to trochu zapomíná a glorifikují se inflační cíle. Ostatně i účelová funkce (v tomto případě loss-function) obvyklého modelového aparátu obsahuje nejen mezeru výstupu, ale také odchylku inflace od inflačního cíle, jakoby nízká inflace měla sama o sobě nějakou společenskou hodnotu. Na poli teorie situace v měnové politice připomíná teorii peněz, konkrétně teorii money-in-the-utility-function, kde se smysl existence peněz vysvětluje předpokladem jejich užitečnosti. Tuto koncepční kritiku by ovšem bylo možné směrovat také na ostatní centrální banky cílující inflaci. Z pohledu veřejnosti se jedná o drobný technický detail, ekonomu Václavu Klausovi však může tato záležitost trochu vadit. Nicméně v rámci zvoleného paradigmatu je současná politika ČNB na velmi vysoké úrovni. S nadsázkou by se dalo říci, že by se od ní ECB mohla učit.
Druhou a zásadnější záležitostí je postoj ČNB k načasování přijetí eura. ČNB je v tomto bodě sice nejopatrnější ze všech centrálních bank nových členů EU, přesto volí cestu poměrně rychlého přistoupení k eurozóně. Při rozhodování o tomto kroku je důležité zvážit náklady a přínosy participace v měnové unii. Zatímco přínosy jsou zjevné a snadno vysvětlitelné, náklady se vysvětlují obtížněji, jejich význam je však značný a diskuse prozatím minimální. ČNB sice loni zpracovala studii na toto téma, závěrem ovšem je, že náklady na účast v eurozóně by podle teorie optimálních měnových zón neměly být vyšší než u stávajících členů eurozóny. Jenže pohled na ekonomickou výkonnost eurozóny byl v poslední době dosti tristní a nelze vyloučit, že při existenci samostatných měn by situace byla o něco lepší. Směnný kurz, o který bychom přijetím eura přišli, poskytuje přizpůsobovací mechanismus zvyšující flexibilitu ekonomiky a možnost snadnějšího přizpůsobení negativním šokům různého typu. Teoreticky by mohlo být výhodné počkat na pokročilejší fázi výkonnostní a strukturální konvergence českého hospodářství a eurozóny. I zde platí, že stejné argumenty je možné vznést i na eurozónu samotnou. Ostatně ani toto téma prezident v rozhovoru neopomenul. Reálný ekonomický život se ovšem někdy neřídí racionalitou ekonomických teorií a mnoho investorů může vnímat příslib brzkého přijetí eura jako prvek stabilizace ekonomického vývoje. V analýze nákladů a výnosů by měl být zohledněn i tento prvek. ČNB ovšem nelze upřít, že i na tomto poli jedná někdy docela odvážně. Příkladem může být deklarace, že ERM II není pro českou ekonomiku zrovna vhodný a měli bychom v něm setrvat minimální nutnou dobu.
Lze polemizovat o režimu měnové politiky a načasování vstupu do měnové unie, v praxi ovšem zaznamenala měnová politika zřetelný posun dopředu. Aktuální postoj ČNB k vývoji ekonomiky lze za daných znalostí o českém hospodářství označit za vyvážený. Některé odhady sice byly poněkud překvapující a změny prognóz poměrně rozsáhlé, ale modelovat transformující se ekonomiky není nic jednoduchého. Současné bankovní radě se podařilo zvládnout spekulace na posilování koruny v roce 2002. ČNB poprvé odhadlila svůj modelový aparát a stala se podstatně otevřenější vůči veřejnosti. Jednoznačně se ČNB postavila také ke kritice rozpočtové politiky, partnera při tvorbě mixu hospodářských politik.
Okamžik volby nové bankovní rady bude pro finanční trhy klíčovou informací, podle níž může být přehodnocen vývoj úrokových sazeb, výnosů dluhopisů, případně směnného kurzu. Dá se říci, tentokrát bez nadsázky, že volba bankovní rady je ve skutečnosti nejmocnějším nástrojem měnové politiky. A otěže drží prezident.
David Marek, Patria Online