Ekonom Scott Sumner poukazuje na několik úvah o tom, kdy některé významné omyly nakonec pomohly. On sám má také svého kandidáta na takový případ, a není jím nic menšího než Monetární historie Spojených států od Miltona Friedmana a Anny Schwartz. „Je to nejlepší kniha o měnové politice, jaká kdy byla napsána. I přesto, že se v jistém smyslu mýlí ve své základní tezi.“ Co tím ekonom myslí?
Friedman a Schwartz podle Sumnera tvrdili, že za Velkou hospodářskou krizi mohlo z velké části monetární utažení ze strany americké centrální banky. „V poslední době někteří ekonomové včetně Barryho Eichengreena, Petera Temina, Bena Bernankeho, Davida Glasnera a Clarka Johnsona uvažují o tom, že toto tvrzení přehlíželo klíčovou roli mezinárodního zlatého standardu. Do této revizionistické skupiny bych zařadil i svou vlastní analýzu,“ píše Sumner. A proč je pak kniha Monetární historie stále tak skvělá, když by její ústřední teze byla alespoň částečně chybná? Existovat mohou hned dva důvody:
První se týká důležitosti monetární politiky. „V době, kdy většina lidí věřila, že Velká hospodářská krize ukazuje vnitřní nestabilitu kapitalismu, Friedman a Schwartz ukázali, že skutečným problémem je utažení měnové politiky. Dopustili se sice chyby, když kladli příliš velký důraz na specifickou roli politiky Fedu v době, kdy Spojené státy byly součástí mezinárodního zlatého standardu. Nicméně stále platí, že celková měnová politika byla ve skutečnosti příčinou Velké hospodářské krize.“
Za druhé, zmíněná kniha měla přímé důsledky pro ekonomickou a monetární politiku. Sumner připomíná, že byla vydána v roce 1963 a v roce 1968 přešly Spojené státy na fiat peníze. Tedy na systém, kde je monetární politika již plně v rukou centrální banky. Ta tak má schopnost a zároveň zodpovědnost za stabilizaci nominálních výdajů. Kniha a její autoři tak podle Sumnera předběhli svou dobu, když jasně ukázali důležitost správného nastavení monetární politiky. Nic na tom nemění fakt, že během Velké deprese do celkového monetárního nastavení výrazně promlouval zmíněný zlatý standard a podle některých názorů tedy Fed nehrál takovou negativní roli, jaká mu je přisuzována.
Sumner k tomu dodává, že vlastně i on pracoval s omylem, který ale může být přínosný. Dříve totiž zastával názor, že centrální banka by místo inflace měla cílit nominální produkt. Tedy stabilní vývoj celkových výdajů v ekonomice. „V uplynulém roce však byl nominální produkt v USA zkreslen řadou faktorů, z nichž některým plně nerozumím. Zdá se, že cla způsobila velký nárůst nepřímých daní z podnikání. A jak technologický boom, tak energetická krize prudce zvýšily zisky firem. To je důležité, protože nominální produkt má čtyři složky: mzdy, kapitálové příjmy, nepřímé daně z podnikání a odpisy. V důsledku toho roste o více než 6,5 % ročně, i když se růst průměrného hodinového výdělku zpomalil na 3 %.“
Podle ekonoma by se tak místo cílení nominálního produktu mohl za cíl použít jiný index, který by dával větší váhu příjmům zaměstnanců. „Ať tak či onak, nominální produkt je dobrý výchozí bod, když je cílem stabilizace ekonomiky. Jeho cílení není dokonalé, ale je užitečně chybné.“ K tomu Sumner dodává, že další vývoj závisí na možném boomu produktivity, který někteří předpovídají. „Pak by podíl kapitálových příjmů na HDP mohl prudce vzrůst. Je také možné, ale nepravděpodobné, že by zaměstnanost znatelně poklesla.“ V obou případech by se podle ekonoma měla centrální banka snažit udržet tempo růstu nominálního produktu, „které je v souladu se stabilním růstem hodinové mzdy.“
Obrázek vytvořen AI.