Česká vláda se minulý týden rozhodla k překvapivě rasantní změně daňových pravidel. Mění se odpisové lhůty, zavádí společné zdanění manželů, místo odpisování od daňového základu nastupují daňové kredity. Většina těchto opatření má logické ekonomické jádro a je až překvapivé že se k nim vláda odhodlává.
Největší pozornosti se ovšem dostalo rozhodnutí vlády změnit „standardní“ sazbu daně z přidané hodnoty z 22 % na 19 % a současnému převedení dalších položek ze sazby snížené (pětiprocentní) do sazby standardní. Proti tomuto rozhodnutí vlády se vzedmula velká vlna odporu a vláda se ocitla na dně veškerých žebříčků popularity.
Proč takové bouřlivé důsledky? Především proto, že každý den můžeme sledovat zástupce „nově postižených“ odvětví, kteří vysvětlují, jak osudově na ně dopadne zvýšení DPH z dnešních 5% na 19%. Kdyby měl člověk věřit všemu co slyší, pak tisíce restaurací budou krachovat, divadla zaniknou, časopisy přestanou vycházet a poslanec Křeček se přestane sprchovat…
Samozřejmě, že vyšší DPH je nepříjemná a také je jasné, že kdyby 5% sazbu platili třeba výrobci aut či televizí, vyrobilo by se aut i televizí více, více by se jich prodalo a více lidí by mělo práci. Daně jsou zkrátka vždy škodlivé (se vzácnou výjimkou korekční, tzv. piguviánské daně). A je jasné, že ty oblasti, které byly doposud vyšší DPH „ušetřeny“ se bouří, neboť je vyšší daň nepříjemně postihne a jistě povede ke snížení jejich produkce a možná i k bankrotům. Tak ale daně fungují, takže vítejte do „normálního světa“ přátelé…
Celá dnešní debata také názorně ukazuje nevýhody systému dvou (a více) sazeb daně z přidané hodnoty. Již samotná existence zvýhodněné sazby bude stále provokovat zástupce více daněných produktů k úsilí o přeřazení „jejich“ zboží či nabízené služby do nižší sazby DPH. To samozřejmě vytváří obrovský tlak na vládu a při troše obratnosti může její postavení řádně zkomplikovat.
Nicméně, kritici vlády by neměli zapomínat, že neexistuje „dobrá daň“ a že daně jsou jen nástrojem, kterým vláda shromažďuje prostředky na své výdajové programy. A tam leží zakopaný pes českých veřejných rozpočtů, i jejich současné „reformy“. Dokud si zachováme obrovský a neefektivní sociální systém, do té doby, co počty zaměstnanců státu stále rostou, pak budeme muset platit vysoké daně.
Příčina schodků veřejných rozpočtů je v příliš vysokých výdajích, ne v nízkých daních. A zde lze mít k vládnímu postupu největší výhrady. Politici neodolali pokušení a začali si hrát s nastavením daňového systému, místo aby škrtali ve výdajích.jakákoliv daňová reforma je nyní střelbou na běžící terč, protože není jasné, jaký objem peněz by systém měl do veřejných rozpočtů přinášet.
V rámci daňových reforem tedy vláda vykročila směrem správným a není třeba ji za to kritizovat. Daň z přidané hodnoty je jednou z „inteligentnějších!“ daní, neboť alespoň neodrazuje lidi od práce. Ideální by bylo mít jednu sazbu DPH, aby odpadly spory o to, kdo má sazbu DPH vyšší a kdo nižší. Jednotná sazba DPH by také mohla vést k eliminaci řady absurdních daňově účetních problémů. Kde však vláda stále váhá je reforma výdajových programů veřejných rozpočtů.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.