Ekonomický růst jak v Evropě tak ve Spojených státech v posledních dvou letech velmi zaostává za „horečkou“ devadesátých let. Hlavním důvodem je propad investic, které se po stratosférickém růstu 90. let taženém především růstem cen akcií, vracejí na normální úroveň. Stojí snad za připomenutí, že Alan Greenspan označil náladu na trzích za „iracionální “ již před plnými šesti lety, kdy burzovní index DowJones byl na úrovni 6,500 bodů. Index ovšem v lednu 2000 dosáhl úrovně téměř 12,000 bodů a i dnes, po obrovském propadu, se index DowJones pohybuje okolo 8,000 bodů.
Obrázek doplňují informace o akcelerující vlně bankrotů v USA: zatímco během 90. let nedošlo k žádnému masivnímu bankrotu, v roce 2001 zbankrotovaly dvě firmy s aktivy nad 20 miliard dolarů. Za sedm měsíců roku 2002 došlo ji k dalším pěti obrovským bankrotům, když v tom posledním, WorldComu, zbankrotovala firma s aktivy v hodnotě vyšší než 100 miliard dolarů. Poslední kroky například General Electric (snaha o větší transparentnost a rozdělení skupiny GE Capital do 4 divizí) svědčí o tom, že ani největší americké firmy si nejsou zcela jisté tím, že se nemohou nakazit „enronitidou“, tj. nakažlivou obavou investorů z firem s neprůhledným účetnictvím.
Evropa, a především tzv. eurozóna, se nachází v delikátní situaci. Její ekonomická výkonnost zaostávala v 90. letech za USA tak výrazně, že představitelé EU přijali tzv. lisabonskou strategii "dohnání a předehnání" konkurenceschopnosti USA během dekády. Zároveň se však Evropa držela svého "sociálně tržního modelu" v naději, že konkurenceschopnost a sociální stát půjdou dohromady. Nyní je evidentní, že řada představitelů EU cítí jistou satisfakci z amerických potíží. Na druhé straně vzbuzují americké problémy obavy. Evropská ekonomika právě prochází zdlouhavou stagnací a velmi by ji pomohl růst poptávky v USA. Dalším důvodem obav v Evropě je skutečnost, že celá řada evropských firem se snažila napodobit americký způsob správy korporací a stále více firem se ve svém financování spoléhá na kapitálový trh, tak jak je běžné v USA. Snaha EU o zvýšení konkurenceschopnosti mezitím přinesla ovoce v nečekané oblasti: evropské vlády zjišťují, že institucionální změny v rámci EU je omezují v jejich snahách zasahovat do tržních mechanismů, jak byly zvyklé dříve. Německá vláda se tak například musela smířit s bankrotem hned několika firem o jejichž záchranu se snažila, například strojírenského konglomerátu Babcock Borsing, stavební firmy Phillipp Holzmann či mediálního impéria Kirch. Vývoj v USA i v eurozóně nasvědčuje tomu, že první dekáda 21. století se bude výrazně lišit od 90. let století minulého. V určitém smyslu je to jen žádoucí: nikomu se nebude stýskat po éře rychle expandujících konglomerátů, které nakonec posloužily k zbohatnutí spíš svým šéfům, než komukoliv jinému. V jiných ohledech by ale ztráta paradigmatu ekonomické politiky 90. let byla neuvážená. Například se lze obávat, že řada politiků si již dnes nalézá až příliš snadné výmluvy, proč není nutné pečovat o vyrovnané rozpočty, nízkou inflaci či proč je možné odkládat nepopulární kroky.
Vývoj na kapitálových trzích za poslední rok ukazuje, že soukromé trhy mají tendenci přehánět jak optimismus, tak někdy i pesimismus, kdy i malé problémy vedou k masivním výprodejům a poklesu cen. Nicméně, vlády nejsou o nic odolnější vůči panice, zvláště pokud cítí tlak veřejnosti. Je otázkou, do jaké míry současné „stimulační“ snahy prezidenta Bushe skutečně americké ekonomice pomohou a do jaké míry jen povedou k vyšším schodkům. Obdobně by se evropským politikům dlouhodobě nevyplatilo opustit tak těžce vybojované zásady uváženého rozpočtového a měnového hospodaření, ztělesněné Paktem stability a růstu a nezávislostí Evropské centrální banky.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.