Novou tradicí české ekonomicko-politické scény se staly návrhy rozpočtových reforem. Každý rok se skupina idealistických nadšenců odhodlá postavit do závodu s těžkotonážními politickými trucky svůj rychlý moderní vůz střižený podle ekonomické racionality a lidského rozumu. Kdo doveze do cíle (tj. k makroekonomické stabilitě) českou ekonomiku? Kdyby se mělo sázet podle kvality, vyhrála by určitě „reformní“ formule. Kdyby jí ovšem ihned na startu nezválcovaly pomalé, ale mocné politické trucky …
Tak nějak by mohla začínat pohádka (spíš horor) pro dospělé nebo odstrašující příklad v pasáži moderní učebnici ekonomie pojednávající o časové nekonzistenci. V české dolině je to bohužel pouze poněkud květnatější popis reality. Od roku 1993 se fiskální situace v ČR neustále zhoršuje. První výraznější upozornění přinesl rok 1997. Vláda se tehdy pokusila o nápravu v podobě dvou „balíčků“. Reformní snahy ovšem rychle ukončil nástup sociálně-demokratické vlády v roce 1998.
V roce 2001 již bylo zřejmé, že se schodek veřejných rozpočtů bez mimořádných příjmů (privatizace, prodeje hlasovacích práv, UMTS licencí, apod.) přehoupne přes laťku 5% hrubého domácího produktu. V podobě statečného rytíře přišel v březnu téhož roku reformní návrh z dílny Světové banky. Ekonomové si povětšinou detailní zhodnocení situace doprovázené konkrétními návrhy potřebných změn pochvalovali. Ministerstvo financí také. Tím to ovšem skončilo. Již v dubnu totiž resignoval ministr financí Pavel Mertlík nejen na realizaci rozpočtové reformy, ale také na svou funkci. A bylo po nadějích.
Psal se rok 2002 a v parlamentních volbách opět zvítězila sociální demokracie. Krátce po sestavení vlády přispěchali premiér a ministr financí s výroky naznačujícími, že tato vláda se rozhodně nebude pokoušet odnaučit lid od štědrých sociálních dávek. Zdálo se, že na naší široké cestě do pekel gigantického vládního dluhu nic nestojí. Proto bylo velmi překvapivé, když se ministr financí rozhodl sestavit tým reformistů z odborníků na slovo vzatých a začali společně pracovat na nové předloze reformy veřejných rozpočtů. Vliv politického zaměření ministra financí a obavy o průchodnost ve vládě sice zřetelně ovlivnily navrhované změny, zejména tempo jejich implementace, přesto se zrodil materiál, za který by se nemusel stydět ani apolitický liberální ekonom. Nový „stroj“ sice má své mouchy (zejména absence reformy důchodového systému), přesto přináší naději.
Neuplynul ani měsíc a média již přináší zprávy, že se ve vládě pod křídly starších a zkušenějších kolegů ministra financí pracuje na reformě reformy, která ve skutečnosti znamená obrat o sto osmdesát stupňů. Novým heslem doby má být: „místo škrtání ve výdajích, zalepíme rozpočtové díry vyššími daněmi“. Nebo snad: „ S vyššími daněmi na věčné časy“. Tuto hlavní myšlenku doplňuje scénář jen velmi pomalého snižování schodku veřejných rozpočtů. Neoreformisté považují za dostatečné, aby se schodek snížil na 5% HDP v roce 2006. O vyrovnanosti rozpočtů se raději nemluví. Pod nálepkou nové reformy je ovšem ve skutečnosti šrotován návrh ministra financí z prosince loňského roku.
Dosavadní historie snah o nápravu rozpočtové situace ukazuje, jak pošetilé je pouštět se do boje s politickými představami o uspořádání společnosti. Politické doktríny bezesporu ovlivňují ekonomické kroky vlády. Rozumné vlády si ovšem uvědomují omezení vyplývající z ekonomických zákonitostí. Současná situace v ČR a nové pseudoreformní snahy vlády bohužel leží mimo veškerá ekonomicky racionální řešení. Nepřijde-li však nějaký nový idealista, budeme si muset namalovat čerta na zeď a čekat na měnové krize a argentinské ožebračení. Doufejme, že se tradice návrhů rozpočtových reforem v českých zemích dostatečně zakořenila …
David Marek, Patria Online